Opravdu to vypadá, že se vám odvaha vyplatila…

Když se na sebe podívám v roce 2010, jsem spokojená. Ale prošla jsem si také těžkým obdobím, tápáním, nerozuměla jsem lidem ani byznysu. Odjela jsem do Kanady v roce 1999. Měla jsem naivní pohled na svět, ale potkala jsem správné lidi, došla jsem k poznání a vážím si každé hezké chvíle.

Tak dobře, ale co tomu předcházelo?

Žila jsem s rodiči a mladší sestrou v Tachově. Od šesti do třinácti let jsem chodila na balet, pak jsem vyrostla a bylo po kariéře. Teď měřím 180 centimetrů. Už jako malá jsem pletla, háčkovala, šila, zdobila jsem domov květinami a vymýšlela jsem interiéry. Vždycky, když to do mě vjelo, přestavovala jsem celý svůj pokojíček.

Látku vybírám pečlivě a dlouho, říká. Naštěstí má z čeho.

Látku vybírám pečlivě a dlouho, říká. Naštěstí má z čeho.

FOTO: archiv Marie Copps

Vystudovala jsem ekonomickou školu v Mariánských Lázních. Rodiče mě sice nabádali, abych šla na textilní průmyslovku, jenže my jsme tenkrát zrovna dostavěli domek, tak se mi nechtělo z domova dojíždět až do Liberce. Jsem velký samotář a bylo pro mě nepředstavitelné, že bych s někým cizím sdílela pokoj.

Po maturitě v roce 1989 jste nastoupila do Komerční banky v Tachově. Co vás to napadlo?

To bylo tehdy docela exkluzivní prostředí. Zůstala jsem tam téměř deset let. V rámci zácviku jsem pracovala i na směnárnách a potkávala jsem se s cizinci. Pamatuji si, jak se v roce 1990 změnil kurz německé marky z pětikoruny na čtyřiadvacet korun. Během noci obrovský zvrat! Takový historický moment už asi nikdy nezažijeme. Každodenní kontakt s turisty ve mně vzbudil touhu také někam vycestovat.

Co se stalo, že jste nakonec skutečně odešla?

Na začátku roku 1998 k nám do banky přišli dva mladí Češi, holka a kluk, a vypovídali své osobní účty. Všichni jsme byli zvědaví, proč to dělají, a oni řekli, že se chystají do Bostonu. Oba studovali Karlovu univerzitu a ještě nebyli hotoví, ale byli zapálení tím, že poznají jiný svět. Mně v té době bylo osmadvacet let. Už i já jsem v sobě měla nashromážděno odhodlání a touhu něco změnit.

Marie Copps v ateliéru

Marie Copps v ateliéru

FOTO: archiv Marie Copps

V jedné knize jsem si přečetla doporučení, že by každý do třiceti let, než založí rodinu, měl vycestovat do světa. Cosi se ve mně hnulo a do tří měsíců jsem rozvázala pracovní poměr. Odjela jsem do Prahy s tím, že budu studovat angličtinu a psychologii. Jenže mě nepřijali a já jsem už nechtěla ztrácet další rok, tak jsem se přihlásila na dvouměsíční kurz angličtiny do Toronta. Původně jsem chtěla do New Yorku, ale něco mi říkalo, abych nakonec zvolila Toronto.

Jak se vám tam líbilo?

Toronto, které má s okolím asi pět a půl miliónu obyvatel, mě okouzlilo. Chodila jsem ulicemi a cítila jsem, že tam chci být. Studijní pobyt jsem si prodloužila ještě o měsíc. Ale ani potom se mně nechtělo odjet. Jenže jsem nevěděla, kudy se mám vydat. Byla jsem ve věku, kdy už ženy zakládají rodiny, a já jsem doma skončila v bance a v Kanadě vlastně také. Bylo mi hodně těžko, měla jsem deprese, nevyšla jsem třeba celý týden z bytu. Moje nitro si něco přálo, ale hlava nevěděla, jak to udělat. No, a pak jsem potkala svého manžela.

Ale no tak! To je jak z červené knihovny…

Je to tak. Šla jsem domů z koncertu a ještě jsem se chtěla projít na čerstvém vzduchu. Byla půlnoc, on procházel kolem. Dali jsme se do řeči, pak mě požádal o telefon, jenže já žádný neměla. On tomu vůbec nechtěl věřit. Asi po týdnu mi podstrčil pod dveře psaníčko, kde bylo jeho telefonní číslo. Zavolala jsem mu z automatu a bylo to. Dva roky nato jsme se vzali. Kenrick je obchodník, o dva roky starší a máme spolu devítiletou dceru Lauren Grace. Je narozená ve znamení Berana, tedy bojovná, silná, sebevědomá, sluníčková, je mojí múzou a s manželem jsou mi velkou oporou. Mluvíme spolu česky, s manželem anglicky.

Jak jste se stala módní návrhářkou?

Když jsem se potkala s mužem, netušila jsem, že se tím budu živit. Byla jsem holka z Východu, měla jsem malé sebevědomí a pak jsem v televizi zahlédla pořad Marthy Stewart. Dělala věci, které mě bavily jako koníčky. Říkala jsem si – ona se živí tím, co já také umím. To bylo v roce 2001. Začala jsem nejprve dělat květinové aranže a pak jsem v Česku vydala katalog pro nevěsty. Manžel mi dává prostor a absolutně mně věří.

Model pro Českou Miss 2006 předvádí Renata Langmannová.

Model pro Českou Miss 2006 předvádí Renata Langmannová.

FOTO: archiv Marie Copps

A pak se splnil můj velký sen uplatnit se také jako kostýmní návrhářka. Kontaktovala jsem Michaelu Maláčovou, ředitelku soutěže Česká Miss, dohodly jsme se a v letech 2006 a 2007 jsem vítězky oblékla do svých extravagantních modelů a vytvořila pro nejlepší i květiny.

Tvorba kostýmů byla moje vášeň od dětství. Moje šaty nosily plavkyně Yvetta Hlaváčová, missky Lucie Hadašová, Renata Langmannová, Jana Doleželová, se kterou jsme nafotili i nádherný kalendář, šiju i pro Inu Puhajkovou, partnerku Jaromíra Jágra. Fraky ode mě nosí i hudebník Varhan Orchestrovič Bauer.

Mohla byste porovnat naše missky s těmi v Kanadě?

Krásné jsou všechny, ale v Česku jsou missky zvláštní fenomén. V Kanadě je jen jedna soutěž krásy a nikdo o ni moc zájem nemá, ani televize, je to okrajová záležitost. V Česku jsou předkola a mnoho dalších soutěží krásy. Fandím tomu a je to naše české. V Kanadě často nevyhraje typická Kanaďanka, ale třeba muslimka nebo dcera přistěhovalců z Východu.

Nechtěla jste být sama modelkou? Výšku na to máte.

Jsem introvert, na molo by mě nikdo nedostal. Nicméně ráda vymýšlím extravagantní modely. Dělám i večerní šaty a dětské oblečení. Módou jsem se ale nechtěla živit, nevystudovala jsem ten obor, na všechno jsem si musela přijít sama.

Dceru Lauren Grace na výletě na Jamajce zaujal tento model.

Dceru Lauren Grace na výletě na Jamajce zaujal tento model.

FOTO: archiv Marie Copps

Jsem dost sebekritická a netoužila jsem ani mít někde butik. Pak jsem došla do stadia, kdy jsem si chtěla od módy odpočinout, a začala jsem malovat. To byl další můj koníček. Rok jsem malovala a mezitím se mi v hlavě srovnaly věci kolem módy. Dostala jsem nové nápady.

Třeba jaké?

Nechci už pracovat jen po kusech pro jednotlivce, ale najít si trh a vyrábět módu ve velkém. Začala jsem studovat byznys, abych pochopila, jak by věci měly fungovat. V určitém okamžiku musíte do sebe investovat peníze a navíc sebevzdělání miluji.

A jak to bylo s vaším malováním?

Spontánně jsem vzala štětec a plátno. Barvy mě vždycky lákaly. Teď mám ráda červenou, ale vím, že před dvěma lety jsem se na ni nemohla ani podívat. Je to dominantní barva a já jsem na ni tenkrát ještě nebyla připravená. Teď máme i červené auto. Pak jsem si zaplatila malířský kurz, scházela jsem se s lidmi, kteří mi ve velice krátké době ukázali, jak se má malovat.

Váš obraz Silver Ribbon (Stříbrná stuha) dokonce na jaře vydražil pražský galerista Martin Kodl a další obraz Pinnacle (Vrchol) jste nabídla do podzimní aukce.

Ano, panu Kodlovi jsem vděčná, že byl ochoten přijmout obrazy od žijícího autora do tradičních aukcí, které pořádá spolu s aukční síní Vltavín. Maluji abstraktně, protože tvořím módu, která je velice konkrétní, tak to abstraktními obrazy vyvažuji. Jinak by mě to ani nelákalo. Ještě jsem jeden věnovala do jubilejního 10. aukčního salonu výtvarníků projektu Konto bariéry. Jmenuje se Three Kingdoms (Tři království).

Co s těmi penězi za prodané obrazy uděláte?

V roce 2007 jsem založila projekt Fashion For Help, který pomáhá neziskovým organizacím. Peníze z dražby nadace investuje do projektů zlepšujících životní podmínky handicapovaných lidí. Chci využít svůj potenciál, sílu, energii a víru v to, že lze lidem ukázat směr nebo jen napovědět kudy dál.

Kde se to ve vás vzalo?

Touhu pomáhat jsem v sobě měla odjakživa. Někdy stačí dát člověku prostor a on si sám dojde k nějakému závěru.

Jezdíte často do Česka?

Tak dvakrát do roka, protože dcera chodí do školy, tak to tolik nejde. Ale když jsem dělala Českou Miss nebo jiné projekty, odjela jsem, kdykoli jsem potřebovala, a zůstala jsem déle. Pohybuji se na trase Toronto–Tachov, a když něco potřebuji v Praze, sjedu si tam.

Vidíte teď Tachov jinak?

Zdá se mi malinký. Prťavá mi připadá i Praha, ale s krásnou architekturou a historií. To mi v Torontu chybí.

Takhle vypadají její květinové dorty.

Takto vypadají její květinové dorty.

FOTO: Michaela Feuereislová

Jací jsou Kanaďani?

Slušní, taktní, milí, jejich společnost už je demokracií mnohem víc opracovaná.

A Češi?

Smutní, málo se smějí a navzájem si moc nepřejí.

Líbí se vám, jak chodí lidé u nás oblékaní?

Globálně se lidé oblékají stále hůř. Nedbají na svůj zevnějšek, nosí džíny, tričko a tenisky. Tahle uniforma převládá v New Yorku, Torontu, Praze i v Tachově.

Čím to je?

Je to určitě pohodlné, ale lidé jsou dnešní dobou trochu vystresovaní, zrychlení a nestíhají. Neřeší ani své oblečení. Před deseti lety měli na všechno, tedy i na sebe, víc času.

Máte ještě nějaké touhy, sny a přání?

Chci dál intenzivně malovat, ateliér mám doma, a dál rozvíjet své módní nápady. Možná bych ráda se sestrou napsala knížku o tom, aby se lidé nebáli jít za svou touhou, aby poslouchali své srdce a nechali se jím vést. To je to, proč jsme tady na světě, je to naše povinnost. V tom bychom se měli navzájem podporovat, i když se nám naše sny na začátku mohou zdát absurdní, ale musíme to alespoň zkusit. Když to neuděláme, bude to v nás stejně pořád ležet. Je třeba najít sami sebe a pak budeme šťastní.