Hlavní obsah

Dana Fischerová: Jsme s mužem dobrý pár

Právo, Dana Kaplanová

V osmadvaceti si myslela, že už má splněno. Byla vdaná a měla tři děti. Jenže její život teprve začínal. Dnes má jako manželka premiéra státní povinnosti, ale v Kramářově vile nebydlí. "Jsem v paneláku na Barrandově spokojená," směje se Dana Fischerová, jednašedesátiletá rodačka z pražského Žižkova.

Článek

Měla jste jako malá nějaké představy o životě?

To si tedy moc nepamatuji, ale vím, že mě život začal semílat v osmnácti letech. Jako malá jsem chtěla být dirigentka. Tatínek zpívá v souboru Pražští učitelé, tak z toho to nejspíš pramenilo. Já jsem zpívala ráda, dokonce i na nějakých soutěžích, ale v souboru nikdy.

Co se stalo v těch osmnácti?

No, v devatenácti se mi narodil první syn David. Letos mu bude 43 let. Ve čtyřiadvaceti se mi narodil chlapec, který zemřel. Pak přišel na svět Milan, tomu je 35 let, a o dva roky později Kateřina. To mi bylo osmadvacet a měla jsem pocit, že už mám splněno.

Kde jste tehdy pracovala?

Po Davidovi jsem v roce 1969 pracovala jako aranžérka výloh. Studovala jsem uměleckoprůmyslovou školu. Pak jsem v roce 1981 nastoupila do Českého statistického úřadu, byla jsem tam dvacet let. Nejdřív jsem pracovala u počítače, potom jsem se stala sekretářkou.

Co že jste nezůstala u své původní profese?

Vyhovovalo mi to časově. Bydlela jsem na Invalidovně, tedy kousek od úřadu, neměla jsem žádné prostoje v tramvajích, byla jsem hned doma. Děti chodily do školy a školky. Jako aranžérka bych musela jezdit po celé Praze. Bývalý manžel byl často služebně v zahraničí.

Kdy jste poprvé zaregistrovala svého současného muže Jana Fischera?

Když mi nabídl místo sekretářky. To se stalo v listopadu 1984.

To k vám přišel a řekl, pojďte ke mně pracovat?

Ano, tehdy jsem se chystala z úřadu odejít jinam a někdo mu to asi řekl. Zrovna hledal sekretářku. Mně bylo tehdy šestatřicet, jemu o dva a půl roku méně.

Čím vám imponoval?

Spíš mně vyhovovaly pracovní podmínky, které mi nabídl. Ale přiznávám, také se mi líbil. I jako šéf.

Kolik tehdy vypil šálků kávy?

Tak tři.

A kolik teď?

Nevím, to se musíte zeptat jeho současné sekretářky. Ale spolu si večer doma dáváme bezkofeinovou kávu. Je to takový zvyk.

Tři roky poté, co jste u něj nastoupila, jste se vzali. Zase těhotenství?

Ne! Honzík se narodil až v roce 1989. Lidi se většinou berou, když je jim spolu dobře. My jsme v sobě našli zalíbení. Měla jsem pocit, že tvoříme dobrý pár, že spolu můžeme něco dokázat. Klapalo nám to.

Jenže vy jste oba už své rodiny měli. Necítili jste výčitky, že něco bouráte?

Moje rodina nebyla funkční a předpokládám, že i u manžela nebylo všechno v pořádku, když se rozvedl, ačkoli měl dvě děti. Samozřejmě že rozvod není lehké rozhodnutí. A to jsme tehdy cítili oba.

Od roku 2001 jste v invalidním důchodu. Co se stalo?

Před dvanácti lety jsem kvůli rakovině přišla o levou ledvinu. Zkoušela jsem ještě tři roky chodit do práce, nešlo to.

Co všechno máte se svým mužem společného?

Máme rádi turistiku, chodíme do divadla, do kaváren, máme stejné kamarády, stejné knížky, filmy, jídla a pojmenovali jsme stejně své dcery. Honzově Kačence je devětadvacet.

Vy přesně splňujete heslo - tvoje děti a moje děti bijou naše děti.

Oni se nikdy neprali. Naopak manželův starší syn Jakub, kterému je jednatřicet, si rozumí s naším Honzíkem, a také moje Kateřina má k němu hodně blízko.

Co váš nejmladší syn Jan dělá?

Studuje druhým rokem fakultu humanitních studií. Starší děti už mají své rodiny. David je truhlář, Milan pracuje pro firmu Renault, Kateřina je reprodukční grafička, Jakub je prorektorem Vysoké školy ekonomické a Honzova Kačenka pracuje v podniku Scio.

Kolik máte vnoučat?

Tři. David má dva syny - dvacetiletého Daniela a pětiletého Šimona. Začal brzy jako já, ale se svou manželkou Simonou jsou už třiadvacet let. Mají za sebou velký kus práce, odstěhovali se z Prahy, zrekonstruovali dům, vychovali Daniela. A moje Kateřina má čtrnáctiměsíčního syna Jakuba. Manželovy děti zatím potomky nemají.

Jaká jste byla jako malá holka?

Živelná. Mám o pět let mladšího bratra Ivana, byl mazánek rodiny. Každý jsme úplně jiný, začali jsme si rozumět až v jeho dvaceti letech. Je profesí řidič.

A vaši rodiče?

Tatínek byl automechanik, maminka bankovní úřednice. Jsou spolu 65 let a nedávno oba oslavili 88. narozeniny.

Na koho jste víc dala?

Asi na tatínka.

Rozumíte jako on autům? Umíte si něco opravit?

Myslím, že dneska se už auta neopravují. Jen se vymění součástky. Ale na ženskou si docela umím poradit, pár věcí poznám.

Čím vaše rodina jezdila?

Od mého narození, tedy od roku 1948, jsme měli bojové KDF, pak si rodiče pořídili Škodu Spartaka, moskviče a polského fiata. Dnes rodiče jezdí favoritem. My máme Alfu Romeo. Moc ale neřídím, protože za volant mě manžel nepouští rád. To je asi jediný případ, kdy si mohu postěžovat, že není tolerantní.

To vám nedůvěřuje, nebo na vás v autě křičí?

Nekřičí, jestli mi důvěřuje, je spíš otázka pro něj. Řidičák jsem si udělala až v pětačtyřiceti. Chtěla jsem strávit smysluplně léto na chalupě, tak jsem do toho šla. Předtím mě vždycky někdo vozil.

Vaše maminka pracovala v bance. Jaký máte vztah k penězům?

Výhradně pozitivní. Moje maminka mi nedávno vysvětlovala, proč nemá kreditní kartu ani sporožirový účet. Řekla, že se ráda hrabe v penězích!

Těšíte se na léto?

Strašně. Budeme na chalupě. V květnu chceme jet na týden do Itálie, máme tam v Caorle své oblíbené místečko.

Není škoda, že váš muž jako premiér končí? Stal se jedním z nejoblíbenějších politiků.

On ale není politik, není v žádné straně a je otázka, jestli by byl tak oblíbený, kdyby do nějaké vstoupil. To je jádro pudla, že není svázaný stranickou rétorikou a pravidly.

Překvapilo vás, že je tak populární?

Spíš mě překvapilo, že ten úkol zvládá s takovou lehkostí, bez zmatků, čiší z něj klid.

A získal si důvěru lidí…

To je obzvlášť cenné. Když jsem to slyšela poprvé, sevřelo se mi hrdlo.

Jak se vám změnil život?

Můj muž s oblibou říká, že to byl granát hozený do rodiny. Život se nám změnil opravdu hodně. Nebyla jsem zvyklá na příliš proorganizovaný čas, na takovou pozornost, museli jsme změnit celý šatník, protože na nás začalo být vidět.

A máte ochranku…

Tu mám až od ledna. Anna Siváková, maminka dvouleté popálené Natálky, které jsem se zastala, dostala anonymní dopis, v němž vyhrožovali nejen jí, ale i mně. Strach nemám, ale jsem ostražitější. Někdy si s ochrankou připadám divně. To není nic proti klukům z ochranky, jsou výborní, ale už sám fakt, že pořád s vámi někdo musí být, je limitující.

Jak funkci premiéra vzala vaše široká rodina?

Všichni to vzali dobře a jsou rádi, že se jejich otec a otčím stal premiérem. Navíc většina dětí s námi nebydlí, tak je to nijak neomezuje. Rozhodně se kvůli tomu nikdo nenaštval.

Co vám nejvíc vadí a co naopak vyhovuje?

Nepřemýšlím o tom, co mi vadí, protože by mi to přinášelo špatné nálady. Trochu mi sice trvalo, než jsem si zvykla na tu ochranku, ale už jsem si podle toho zařídila život. Nevím, jestli mi něco extra vyhovuje. Jsem ráda, že jsem potkala lidi, které bych jako manželka šéfa statistického úřadu nepotkala.

Určitě bych si třikrát nepodala ruku s papežem, nebyla bych třikrát za měsíc na premiéře v divadle, nevypila bych kávu s mnoha lidmi, protože bych se k nim vůbec nedostala, a neobědvala bych v Lánech na pozvání prezidentského páru. Poznala jsem také detailně všechny tři paláce, které obhospodařuje vláda. Jsou krásné.

Proč nebydlíte v Kramářově vile?

V prvním „semestru vládnutí“, který měl končit předčasnými volbami, mi připadalo zbytečné se někam na pět měsíců stěhovat, a v tom druhém vlastně taky. Asi bych se ve vládní vile necítila volně. Oba jsme se s manželem shodli, že bychom si připadali jako v hotelu. Nám to na Barrandově vyhovuje.

Ale asi byste tam měla víc prostoru pro vaši sbírku panenek!

Od té doby, co se manžel stal premiérem, stagnuji a nekoupila jsem ani jednu. Mám asi dvaadvacet panenek s porcelánovou hlavou, z nichž nejstarší je z roku 1909. Část jich mám jako dekoraci v obýváku, část v ložnici.

Začala jste je sbírat před pěti lety. Co vás k tomu přimělo?

Moje přítelkyně má snad nejrozsáhlejší sbírku panenek v Česku. Nechci se jí vyrovnat, ale jako koníček se mi to líbilo. Tak jsem ji napodobila.

Máte ve sbírce také svoji panenku z dětství?

Já jsem měla gumovou panenku z NDR, mrkačku. Kdybych ji nevyhodila, bylo by jí dnes kolem šedesáti a byla by už sběratelsky docela zajímavá. Ale nemám ji.

Komu ty panenky předáte, když máte tři vnuky?

Zatím jsem nepřemýšlela o tom, že bych je někomu předávala, a už vůbec ne svým vnukům. Navíc mám dceru a třeba přibude i vnučka. Nelámu si s tím hlavu. Ze své sbírky mám radost.

Jaké máte ještě záliby?

Ráda čtu, poslouchám hezkou hudbu, chodím na výstavy obrazů, moderního designu nebo architektury. Neříkám, že architektuře rozumím, jsem vděčný konzument moderní architektury.

Přitom bydlíte na sídlišti v paneláku!

Nepovažuji bydlení v paneláku za něco podřadného. Neustálé dotazy na to, proč bydlím v paneláku, mně vadí. Necítím se kvůli tomu méně kulturním člověkem než někdo, kdo bydlí v secesním baráku v Holešovicích. Jsem v našem bytě spokojená. Máme krásný výhled na město, z jedné strany se díváme na Pankrác - na pražský Manhattan, z druhé strany do Prokopského údolí. V místě je veškerá občanská vybavenost, padesát metrů od domu mi jezdí tramvaj. Je tam prostě dobře.

Zajdete občas do Prokopského údolí?

Dcera bydlí blízko nás, tak tam chodíme s kočárkem, a taky se psem. Když byl náš Honzík malý, trávili jsme tam každý den.

Také jste se asi dost nacestovala…

Ano, cestuji ráda. Když manžel pracoval ve statistickém úřadě, jezdila jsem s ním na cesty po Evropě. Byla jsem také čtyřikrát ve Spojených státech, z toho dvakrát u spolužačky v Los Angeles. To je zvláštní krásné město v zeleni, takové obrovské Průhonice, ale víc se mi líbí New York. To je přátelské, svobodné město. Ráda jezdím s manželem na letní dovolenou do Alp, protože tam není vedro. Podnikáme takovou vlídnou autoturistiku. Kde se nám zalíbí, zastavíme a projdeme se. A máme rádi i Itálii.

Podporujete nadaci Kapka naděje, kterou před deseti lety založila Vendula Svobodová. Prodávala jste například na ulici plechovky s kávou.

Kapka naděje mě tehdy oslovila a mně to připadalo zajímavé a veselé, tak jsem tam přišla i se synem, dcerou a vnukem v kočárku. Prožili jsme hezké odpoledne.

Byla jste jako prodejce úspěšná?

Pár plechovek kávy jsem prodala. Je to příjemný pocit. Po jmenování manžela premiérem se mě novináři ptali, jestli se budu věnovat charitě. Nadaci jsem nechtěla, ale pomáhám geriatrickému centru u paní doktorky Holmerové v Ďáblicích, kde jsou lidé postižení Alzheimerovou chorobou. Když mám čas, podporuji Kapku naděje. Vendulku považuji za velice statečnou ženu. Život ji nešetřil, vážím si, že po prožitém neštěstí s Klárkou dokázala založit Kapku naděje a úspěšně ji vést.

Váš životní příběh by také vydal na hollywoodský trhák! Brzké těhotenství, nevydařené manželství, smrt dítěte, rakovina ledviny. A šťastný konec: vdala jste se jako sekretářka se třemi dětmi za svého šéfa, pořídili jste si další a teď jezdíte vládní limuzínou.

No, nemyslím si, že by si z toho lidé trhali vlasy. Nikdy jsem nepovažovala své tři děti za handicap, manželovy dvě děti také ne a jsem ráda, že máme společného syna. Honzík nás všechny hezky stmelil. Všechny zvu i s partnery na Štědrý den dopoledne na snídani, přijde i sedmnáct lidí, je to strašně fajn, ale nepřipadá mi to něčím výjimečné.

Myslíte, že je běžné brát si ženu se třemi dětmi! To se děje jen v amerických filmech.

Chcete říct, že manžel byl statečný dobrák? Oba jsme šli do rizika. Honzu jsem obdivovala, což mi zůstalo dodneška, a jemu jsem zřejmě taky vyhovovala. Už jsme spolu třiadvacátý rok.

Takže konečně vydařené manželství…

Doufám.

Máte nějaké přání?

Neměnné. Přeji si, aby všechny děti byly zdravé - moje, naše, Honzovy, aby byli zdraví moji rodiče, abychom byli spokojení, aby nám nikdo nechyběl.

Reklama

Související témata:

Související články

Dagmar Havlová: Vše přijímám s pokorou

Několik let tisk naprosto ignorovala. Teď mění názor, ale média i novináře si pečlivě vybírá. Dagmar Havlová mě přijala v sídle Nadace Vize 97 a roztomile...

Výběr článků

Načítám