Sebevědomý návrat Blanky Šrůmové

Po desce, která se jmenovala Neviditelná, jsem se ani nesnažila být vidět. Narodilo se mi dítě, takže jsem si dala od muziky pohov a věnovala se mateřství. Bylo to pro mě zábavné. Pak jsme s malým Kristianem odjeli do Peru společně s jeho otcem a byli jsme tam asi tři čtvrtě roku. Do Prahy jsem se vrátila loni v červnu a hned jsem začala dělat novou muziku.

To je pravda, protože jsem neměla zázemí, kapelu ani vydavatelskou firmu. Měla jsem pouze chuť znovu to nastartovat.

Bydleli jsme v Limě a hodně jsme cestovali. Je to jiný svět, jiná civilizace. Lidé se tam v porovnání s námi Evropany chovají odlišně. Samozřejmě nás mají zařazené jako gringa, takže si často udržují odstup, ale dokud dodržujete určitá pravidla turismu, a hlavně když platíte, všechno funguje tak, jak má.

Je tam uvolněnější život, hodně se tam slaví, venku, třeba i na hlavních náměstích hrají večer kapely. Rádi jsme chodili například do čtvrti Barranco, kde je jeden zábavní podnik vedle druhého.

Nejprve jsme měli zázemí, ale pak se situace změnila a my tam už nemohli být. Otec mého syna se rozhodl zůstat, protože to tam má rád.

V refrénu písničky Lima, která je na mé desce, se zpívá: "Někdy k ránu je zima, v duši mír, to je Lima, někdy k ránu je zima, vostrej punk, to je Lima." To jsou pro mě dvě polohy města: buď je tam prostor a mír, nebo je to divočejší. Zažili jsme několik demonstrací, většinou kvůli problémům s kokou.

Američani ji zřejmě chtějí mít více pod kontrolou. Vzniká hodně punkových kapel, které po večerech hrají na náměstích. Mladí vykřičí svoje frustrace a ani důchodcům to evidentně nevadí, protože byli častými diváky.

Protože mi ji vydala jedna menší firma a ve srovnání s tím, jak to bylo dřív, jsem se vlastně tak trochu ocitla v undergroundu. Velké firmy o desku neměly zájem, i když jsme jim ji nabízeli. Přestože někteří lidé znají mé jméno a vědí, co jsem dělala dřív, dostat se k nim s novinkou je těžké. Je složité se dostat tady v Praze i do rádií, ale už alespoň vznikl videoklip k písničce Rubikon, který běží na Óčku. Pozitivní bylo, že jsme měli ve všem volnou ruku.

Ta písnička je interpretační záležitost. Zpívala jsem ji s Big Chess Bandem na několika koncertech v pražském Lucerna Music Baru. Ke spolupráci mě přizval Michal Malátný z Chinaski, který si s nimi také občas ulítne. 30. ledna bude další koncert. Kromě mě a Michala vystoupí Bára Basiková, Ilona Csáková, Viktor Dyk a další.

Má to kořínky v případu, kdy jsem takzvaně neměla šanci. Pozice holky, která v muži vidí potenciálního partnera a zjistí, že to kvůli jeho orientaci nejde, je celkem tristní. Ale všimla jsem si, že když je pak člověk třeba starší, dá se asi i tohle překonat. Dokonce i taková Adina Mandlová nakonec skončila v soužití s homosexuálem. Ona, která mohla mít každého chlapa, na kterého ukázala.

Hypoteticky se o tom uvažuje. My teď prožíváme období, kdy Dan Šustr i já žijeme každý svůj život. Už spolu nejsme denně, nejsme partneři a netvoříme společně. Tichá dohoda má nicméně spoustu repertoáru a asi by byla škoda, aby to všechno zůstalo jenom zakonzervované na deskách. Přemýšlíme ale o tom, jak to udělat. Zatím se shodujeme na jednorázové akci, třeba turné. Uvidíme.