RECENZE: Herecky prožité vzpomínání božské Sáry

V pražském Divadle Kalich hru nastudovala režisérka Alice Nellis s Ivou Janžurovou v titulní roli. Je to jejich další spolupráce po úspěšné Audienci u královny uváděné ve Stavovském divadle, kde Iva Janžurová skvěle ztvárnila roli královny Alžběty II.

Na scéně představující typickou zeď francouzské přímořské vily, za jejímiž ztemnělými okny se časem promítají jednotlivá prostředí jejích vzpomínek (například cesta vlakem), sedí božská Sarah v bílém pojízdném křesle, z něhož ale neustále netrpělivě uniká. Je herečka, a tak své vzpomínky nejen diktuje, ale především je přehrává za nepříliš nadšené pomoci svého tajemníka Georga Pitoua (Igor Orozovič v alternaci s Kryštofem Hádkem), jemuž přiděluje nejrůznější role – od své despotické matky přes manžela a milence, divadelní postavy až třeba po Oscara Wildea.

I když autor zvolil vděčnou divadelní formu hereččiných memoárů, nedokázal se zcela vyhnout úskalí monotónnosti i sentimentu, což je patrné zejména z první, devadesátiminutové poloviny inscenace, v níž vzpomínky – po živější úvodní scéně s matkou – plynou v jedné poloze, ponořené i hudbou a svícením do zvolna ubíhajícího proudu slov, ať už se jedná o Sářin život, nebo o ukázku z její nejslavnější role, Marguerite Gautierové z Dumasovy Dámy s kaméliemi. Tento proud se dramaticky i komediálně vzedme až těsně před pauzou temperamentní scénou se šťavnatě obhroublým agentem jejího amerického turné, jehož Sára nutí zahrát vzpouzejícího se Pitoua.

Druhá polovina je o něco akčnější – dotkne se amputace Sářiny pravé nohy i řady dalších osudových bodů jejího života. Iva Janžurová sdílí s Bernhardtovou nejen pochopení toho, jak se cítí herečka rekapitulující svůj život i kariéru, ale i Sářinu nezkrotnou energii, s níž hvězda dokázala překonávat všechny životní nástrahy. Tekoucí proud vzpomínek zvládá s noblesou i komediantstvím, přesvědčivě zahraje bílého Pierota i Sářinu smrt – a vzápětí i její popření a znovuzrození k dalšímu přílivu energie, čerpané bůhvíodkud z hlubin její bytosti. A samozřejmě jí neschází ani sarkastický humor, jímž Sáru štědře obdařuje.

Igor Orozovič v roli Georga Pitoua se vedle ní rozhodně neztrácí. Není jen pouhým přihrávačem, ale rozvíjí vlastní, groteskně dojemnou postavu, v jemných hereckých detailech postihující ambivalentní vztah k velké hvězdě, nesnesitelné i okouzlující bytosti, vedle níž, ale i bez níž je těžké existovat.

Kdo by od inscenace očekával jen příval komediálních gagů, bude možná zklamán. Hra je sice sentimentálním, ale i niterným příběhem herečky a ženy, která se dokáže se životem rvát. I když tříhodinová inscenace by snesla přísnější dramaturgickou tužku, rozhodně stojí za to ji vidět. Už pro herecké ztotožnění Sáry Bernhardtové s Ivou Janžurovou.