RECENZE: Laputa. Školní snímek, který se dostal do kin

Ani Laputa ještě neměla opustit studentské prostředí. Jenže se našli producenti – CineArt a Česká televize – a distribuční společnost Bioscop, která ho dnes posílá do kin.

Laputa totiž trpí naprostým nedostatkem vyzrálého přístupu k tématu. Nemá kloudnou zápletku, propracované postavy, de facto ani děj, natož jakoukoli katarzi. Prostě jen začne a po třiadevadesáti minutách přestane, aniž by smysluplně skončila.

Hlavní hrdinka, sedmadvacetiletá Johanka v podání Terezy Voříškové, je z rodu mladých lidí, kteří nemají ambice, plány ani záliby, jen se apaticky točí v kruhu hledání sebe sama. Provozuje podnik jménem Laputa (symbolický název má původ v levitujícím ostrově z Gulliverových cest), který je označován jako kavárna, ve skutečnosti je to zaplivaný pajzl, v němž se především čepuje pivo a nalévají panáky.

Johanka v Laputě pracuje a bydlí. Obsluhuje štamgasty, hodně filmového času myje půllitry a zametá špinavou podlahu, a když se namíchne, vyhodí hosty bez placení, protože je jí to jedno. Občas vezme nějakého muže k sobě do podobně ušmudlaného pokojíčku, ale ani práce, ani milostné avantýry ji nebaví. Vůbec nic ji nebaví. Nikdo přitom neví, proč je taková, drobný náznak vyplyne jen z kratičkého rozhovoru s matkou (Ivana Chýlková ve své patrně nejmenší roli).

Takových lidí, kteří mají takzvané neomezené možnosti, ale nevyužívají je (což je sdělení filmu), je určitě dost a záleží na divácích, jestli jim budou sympatičtí, či naopak. Johančini hosté jsou podobného ražení jen s tím rozdílem, že ve filmu ani nesmýčí, ani neobsluhují, ale pouze žvaní. Nekonečně prázdné debaty o ničem, plácání, jakého by se mohl kdokoli kdykoli zúčastnit, pokud by zavítal do podobného podniku.

Že jde o jistý typ pseudointelektuálů, naznačuje to, že většina z nich má umělecké nadání a skoro všichni hrají na klavír. Zvenčí se na Laputu dívá a Johance s tím i oním pomáhá jeden muž středního věku, kterému se mladá žena asi líbí, ale nic z toho – stejně jako z ničeho jiného – nevyplyne.

Šmídovi nelze upřít režijní nadání, atmosféru a stav mysli filmových postav dokázal natočit uvěřitelně. Voříšková v hlavní roli je hezká (což jediné vysvětluje zájem mužů o Johanku) a také je to již zkušená talentovaná herečka, která filmu výrazně pomáhá k uvěřitelnosti. A Bokšteflová umí napsat dialogy – i když jsou dokonale o ničem.

Jako školní práce by tedy Laputa byla filmem, který prokazuje nadání tvůrců. Ti by ale měli mít před sebou ještě dost klopotnou cestu, než natočí film, který je hoden uvedení v kinech.

Diváci, kteří se rádi ujišťují v tom, že v pocitu marnosti vlastního života nejsou sami, ho nepochybně vezmou za svůj. Bylo by však lepší, kdyby si ho našli na libovolném festivalu studentských filmů, a nikoli v multiplexech.