Roddy Bottum z Faith No More: Nechceme znovu vyhořet

Těšíme se, že se vrátíme a koncert odehrajeme. Minule to zhatila opravdu velká bouřka. Bylo to děsivé. Procházel jsem se mezi diváky, když zničehonic udeřila. Utíkal jsem směrem k našemu autobusu a nakonec jsme museli odjet. Bylo to nejhorší počasí, které jsme kdy na nějaké akci zažili. Nic takového jsem ještě neviděl. Koukal jsem se na jiné kapely, prohlížel si areál a najednou se zvedl vítr a všichni začali křičet. Myslím, že bylo dobře, že festival přerušili. V podstatě nebyla jiná možnost. Přesto nás mrzelo, že jsme museli koncert zrušit.

Opravdu? To je skvělé. Věděli ti lidé, že jsou od nás?

Museli být ale mokré a polámané, ne?

Je to možné, protože to byla po letech první příležitost, kdy jsme se setkali. Zdá se mi, že spíš než cokoliv jiného to bylo proto, že uzrál čas, abychom obnovili naše přátelství. Ale nevím, jestli by k tomu došlo, kdybychom neměli událost, která by nás svedla dohromady. Jsem upřímně rád, že se to stalo. Ta svatba nakonec nedopadla, ale kapela ano.

Ano. A nakonec se to ukázalo důležitější než ta samotná svatba.

No, my obvykle začínáme hudbou. Vždycky jsme to tak dělali. Písničky vznikají nejdřív bez textu, až potom je kompletujeme. Posíláme Mikovi nápady, on si je poslechne a přidá vokály. Tak to většinou probíhá.

Je možné, že byl překvapený, protože na turné před několika lety jsme původně hovořili o jedné nové písni. Věděli jsme, že pokud chceme hrát další koncerty, potřebujeme alespoň jeden nový kousek. Ale Bill (Gould, baskytarista kapely, pozn. redakce) pracoval na mnoha dalších nápadech a myslím, že to bylo to, co Mika překvapilo. Když na to pak přišlo, zjistili jsme, že každý z nás má něco. Najednou se ukázalo, že vlastně máme zničehonic docela dost písniček. Z jeho perspektivy to muselo být jako blesk z čistého nebe. Ale nic jsme mu netajili, jenom asi nevěděl, že máme tolik hotových nápadů.

To je pravda, nebyli jsme z jejich strany pod nějakým obrovským tlakem. Spíš než o tlak šlo o očekávání. A v té době se od nás očekávalo, že uděláme písničku, která se bude hrát v rádiu. To bylo asi jediné, co po nás chtěli. Ale to asi děláme i přirozeně. Takže máte víceméně pravdu, ale pak se dostanete do koloběhu turné a tam je to šílené. Očekává se od vás mnoho věcí. Takové to: Kluci, rádi bychom, abyste se po koncertě setkali s lidmi z místního labelu, rádií a s lidmi, co vlastní místní obchod s cédéčky. Povídejte si s nimi, buďte milí.

Podobných věcí je hodně. Nyní se se stejnými lidmi setkáváme s radostí, protože je to tentokrát pod naší kontrolou. Máme vlastní nahrávací společnost a už chápeme, že ti lidé pracují pro nás. Jsme ochotní s lidmi mluvit a setkávat se, když nás u toho nikdo nekomanduje.

Myslím, že ne. Všechno bylo otevřené. To byla hlavní myšlenka, se kterou jsme do nahrávání šli. Nikdo nám neříkal, co máme dělat, jenom my sami. Důsledkem toho ovšem bylo, že nám to trvalo o dost déle než obvykle. Nestál nad námi nikdo, kdo by připomínal, že už musíme dokončovat. Dovolili jsme si všechno, to byl hlavní rozdíl oproti dřívějšku. Navzájem jsme se povzbuzovali, abychom každý zvlášť i dohromady tvořili svobodně.

Nebyla v tom vůle být lepší, ale chuť být poctivý. Abychom vytvořili desku, která bude dokumentovat to, kde se nacházíme. Pro kapelu, která tak dlouho nenahrávala, to nebyl snadný úkol. Uvědomovali jsme si, že lidé mají rádi celou naši diskografii. I desky, které jsme vydali před dlouhou dobou. Comeback a nová tvorba je ošemetná věc. Jsou tu očekávání, že musíte být aspoň stejně dobří, zároveň konzistentní, ale i upřímní k současné době. Je to podivná disciplína, sám si nevybavuju moc kapel, které by po tak dlouhé době přišly s něčím, co bych oceňoval. A my jsme byli pryč opravdu dlouho.

Znovu se poznat. Ale měli jsme výhodu, že jsme předtím, než jsme se pustili do nové tvorby, hodně hráli. Znovu jsme se spřátelili. Děsivé bylo, že už jsme se skoro neznali. Ale šlo to snadno, koncertovali jsme a rychle jsme se do toho dostali. Je to jako když dlouho nejedete na kole. Brzy jsme opět našli společnou řeč.

Byla to pro mě hlavně úleva. Už jsme to dělali strašně dlouho, byl jsem připraven se ke kapele otočit zády. Měl jsem jinou kapelu, se kterou jsem chtěl trávit všechen čas. Takže když jsem viděl, že se to rozpadá, ulevilo se mi. I když to bylo trochu smutné, zdálo se mi, že to přišlo v pravý čas. V té době jsem měl pocit, že to hlavně zabírá čas. Turné, turné, turné. Po vydání desky jsme byli na turné skoro celý rok. Když přijdete do určitého věku, zdá se to jako podstatná část života.

To bylo později. Děsila mě situace, že bychom se zase dali dohromady, chystali se hrát a já bych si nepamatoval písničky. Nebylo to realistické, protože jsem nikdy neplánoval se vrátit. Ta představa se mi přesto vracela.

Začali jsme být velmi striktní ohledně toho, co bereme. Dohodli jsme se, že nebudeme v kuse na cestách déle než tři týdny. I to je hodně. Pak chceme mít pauzu. Myslím, že teď v Evropě strávíme o něco déle, ale nechceme, aby se to stalo pravidlem. Nechceme znovu vyhořet a zjistit, že už to zase není zábava. To je nebezpečná situace. Chceme svou práci milovat. Dávkovat si ji po kratších časových úsecích je způsob, jak toho dosáhnout.

Je to silný obrázek. Veřejný činitel se obrací k lidu, je ve vlaku, pohybuje se vpřed a v ruce má květinu. Zdálo se nám to jako vhodný výjev pro obal našeho alba.

Proces tvorby a dokončení desky nás změnily. Jsme jiná kapela, než která k vám přijela naposledy. Nejsem si jistý, jak jsme se změnili, ale jsme si teď blíž. Ať už jako přátelé, nebo co se týká kreativních vztahů. Myslím, že v tom, co děláme, jsme se zlepšili. Přinutilo nás to soustředit se. Společná práce nás donutila dělat společně mnoho rozhodnutí. Myslím, že se to odráží při koncertech. Odráží se to ve světlech, v květinách, v barvách i v tom, jaké vybíráme písně. Víme, co a proč děláme. A pak je tu samozřejmě základní věc, že budeme hrát nové písníčky, které jsme předtím neměli.

Možná.