Jak seriál vznikl?

Nejdříve vznikl jeden díl, který se jmenoval Šumná Ostrava. Režisér Radovan Lipus chtěl připomenout, že architektura v rozmezí od konce devatenáctého století do dnešní doby je kvalitní. Přitom se o ní tehdy pochybovalo. Pak vznikl seriál Šumná města, který mapoval urbanismus a stavby v našich městech. Po patnácti letech následoval další seriál, Šumné stopy, který objevuje práce našich architektů v zahraničí.

Výstava na tyto seriály navazovala?

Pouze na Šumná města. Nejprve vznikaly nástěnné kalendáře. Vybrali jsme společně s režisérem Lipusem vždy dvanáct měst, každé na jeden měsíc. Jednotlivé listy obsahovaly současný stav, původní historickou fotografii a k tomu ještě kromě stručné chronologie přibyla báseň. Z těchto kalendářů pak vznikly závěsné panely, které tvořily výstavu Šumná a bezbranná.

Viděli lidé výstavu i jinde než v Praze?

Projekt vznikl ve spolupráci s Českými centry. Výstava obsahovala šedesát panelů a viděli ji například v Tokiu, New Yorku nebo Římě. V Čechách navštívila třeba Úštěk a putování skončilo před pěti lety v Praze u Medy Mládkové v Sovových mlýnech.

Změnilo se něco v naší architektuře?

Někteří investoři konečně zjistili, že v domech ze třicátých let se dobře bydlí. Občas se stane, že v dobré víře, ale z neznalosti kontextu a historie, původní dům poničí.

Jaká je situace v Praze?

Máme stále pocit, že musíme stavby v Praze chránit, a to tak, že ji totálně zakonzervujeme. Jenže to je chyba. Každá historická doba musí dát městu architektonický vklad. Naše doba ho však stále nepřinesla.

Tančící dům za vklad nepovažujete?

Určitě, ale tato stavba má v sobě jistou předvádivost. Porušuje mnohá architektonická pravidla, překračuje uliční osu a vybočuje z řady domů. Přesto je důležitá, protože lidé si skrze Tančící dům poměřovali vztah k moderní architektuře. Byl to první závan svobody tvorby.

A Kaplického knihovna?

Patřila mezi konfliktní stavby a rozdělila lidi zhruba na dvě skupiny. Někteří intelektuálové byli proti ní a obyčejní lidé pro. Vysvětluji si to tím, že je ovlivnil seriál Chobotničky z druhého patra, takže považují chobotnici za kámoše.

Pak se do problému vložila politika. Jakmile se architektura stane předmětem politického boje, je to její konec!

Nevrátil nás tento exces zpět?

Je otázka, jestli jsme byli v architektuře někdy dál. Není jednoduché pochopit moderní architekturu. Já jsem k tomu také dospěl časem. Někdy na konci osmdesátých let jsem navštívil přednášku Jana Kaplického a na ní jsem pochopil, že dům může vypadat jako brambora.

Není problém v nedostatečné osvětě?

Bezpochyby, společnost se totiž upnula nejprve na hmotné naplnění. Až ho dosáhne, může jít dál. Proto lidi více zajímá anketa Zlatý slavík než Dům roku. Společenské magazíny typu Kuchyň nebo Předsíň nám sugerují iluzi, že typový dům je to pravé. A přitom zabíjejí naši individualitu.

Udělalo vám něco v oblasti architektury radost?

Třeba to, že díky občanskému sdružení, které vybralo jistý finanční obnos, se snad podaří zrekonstruovat další části interiéru vysílače na Ještědu. Ještěd patří mezi národní památky, má status nejkrásnější stavby dvacátého století, která se líbí jak veřejnosti, tak i odborníkům. Mám k němu osobní vztah, napsal jsem o něm i báseň, která má tvar vysílače, tedy komolého kuželu.

V Ostašově u Liberce jste navrhl památník zajatců. V jaké je fázi?

Zatím je vše pouze na papíře ve fázi skici. Ústředním motivem je Kaple smíření, protože nejprve se musíme smířit s historií. Stavba je zároveň i rozhlednou, aby se člověk mohl podívat na okolní záplavy obchodních domů z nadhledu. Rád bych, aby v rámci památníku vznikla i restaurace, kde budou pokrmy, které jedli zajatci, tedy řepa, brambory či celer, což je dnes trend zdravé výživy. Taky uvažujeme o tom, že areál umožní kulturní, společenské a sportovní aktivity.

Je rozdíl v kreativitě herce a architekta?

Vůbec se neliší. Stejně jako u fotbalisty nebo chemika. Člověk tvoří na základě vzdělání a citu, jejž musí mít v sobě. Pak dodává další tóny, které v něm vybublají. Nikdo však neví, kde má inspirace počátek. Vše je dáno od boha, i naše neznalost.