RECENZE: Bezděčný průšvihář v pasti osmdesátých let

Tragikomický příběh normalizačního úředníka Richarda, který v opilosti podepíše Chartu 77 a zapomene na to, načež se musí vyrovnat se svou novou pozicí podvratného živlu i hrdiny, baví groteskní sérií osobních katastrof, kterou korunuje očekávané a obávané trhání zubů moudrosti. Film však umí taky krátce a přesně kousnout, když stejně hbitě jako Richardův nenadálý průšvih odkryje i podstatu normalizační šedi, tedy dvojí život vedený snahou nevyčnívat z davu.

Pobavený nadhled ale nevítězí s odstupem čtyřiceti let nade vším, k smíchu není ani rozpolcenost v podstatě slušného člověka, který nedomyslel následky své schovávačky před režimem, ani zvrácenost systému, jenž loajalitu odměňuje jakž takž důstojnými podmínkami k životu.

Výborný Ivan Trojan v roli bezděčného průšviháře tak vyvolává chápavý úsměv nejen bláhovou nadějí, že podpis půjde ještě vzít zpátky, ale i čirou klukovskou radostí nad kazeťákem a novým autem půjčeným od kamaráda emigranta a chvilkovou iluzí o bezbolestném řešení, s nímž by se dalo z toho všeho nějak šikovně vyvlíknout.

Realita se však ozve brzy a razantně. Svoboda „na dosah“ se ukáže jako další past zaplacená ještě hůř než ta dosavadní a všudypřítomný marasmus se k tomu zhmotní doma, když na toaletě praskne letitý odpad.

Původně lehce nahořklý příběh, v němž absurdita vypadala zprvu zábavně, začne připomínat šílený sen, komedie dostává černé obrysy a Richard už nemá kam uhnout, aby se nezaprodal úplně. Možná mohl scénář najít k témuž i jinou cestu než přes obligátního instalatéra, oblíbené téma dobové satiry, ale díky téměř crazy historce s pistolí zašprajcnutou v „kalhotách“ odpadové roury nakonec obraz páchnoucí povodně v bytě až tak nevadí.

Vynikající je i Zuzana Stivínová, která přesně vystihla tragikomiku soužití s Richardem, chlapíkem, který se ztratil sám sobě už před lety, kdy se oba tiše zařadili k mlčící většině.

„Multikára na víkendy“ je pak pointou, která vrátí dvojici k sobě i trefně vystihne dilema osmdesátých let.