Článek
Je obdivuhodné, jak zasadil Kubíčkovy práce do nekonečné plochy galerijních sálů. Intuitivně pochopil, že osou tvorby je hra s geometrickými tvary.
A právě čtvercové či obdélníkové zdi se staly jakýmisi rámy obrazů, které v takovém prostorovém kontextu získávají individuální vizuální příběhovost. Hlavní zásluhu má na tom všem ale Kubíček, jeho experimenty s geometrickými tvary i abstraktními plochami. Vše navíc korunuje mnohdy až ordinérně vyzývavou barevností.
Barva a její hmota se stávají v jeho rukou materiálem, se kterým smysluplně pracuje a používá ho pro zvýraznění toho kterého tvaru. Docílí tak, že je ostřejší, kulatější, hranatější či dokonce útočnější.
Jan Kubíček se zabývá i abstraktnými prostorovými objekty.
Malíř kdysi mluvil o tom, že pouze využívá elementů, které mají geometrický charakter. Je to alfou i omegou jeho tvorby. Posouvá původní a zavedený smysl (jaký mají geometrické tvary) do zcela jiných vizuálně myšlenkových dimenzí. Pomáhají mu v tom nejen barevné hrátky s plochou, ale také grafické vyjadřovací prostředky, prostorové objekty, plasticita fotografického zobrazení nebo koláže.
Kubíčkovo dílo je výtvarně i duchovně mnohotvárné a rozbíhá se do různých směrů. Umělec v něm nervně přebíhá od abstrakce k surrealismu a zpět. Chvíli cituje Jacksona Pollocka, pak je z něj Joan Miró, jinde mu drží ruku Arshile Gorky a přes rameno ho sleduje Paul Klee.
Ale Jan Kubíček přesto prošlapává vlastní cestu, jeho výtvarné vize mažou ostrou hranici mezi termíny abstraktní a konkrétní. V jeho dílech se oba póly slévají v jednu dravou řeku.
Vnější nezávislý pozorovatel v ní musí plavat sám za sebe a hledat vlastní cestu, protože Kubíčkovu duchovní mapu není jednoduché číst.
| Jan Kubíček: Retrospektiva |
|---|
| Městská knihovna, Praha, do 10. srpna |