Hlavní obsah

Smokie: Punk v sedmdesátých letech otřásl světem

Právo, Šárka Hellerová

V pondělí 17. února se v brněnské Hale Vodova představí legendární britská rocková skupina Smokie. Během koncertu by měly zaznít i její největší hity Don’t Play Your Rock’n’Roll To Me, Living Next Door To Alice nebo Oh Carol. Na otázky Práva odpověděl baskytarista a zpěvák Terry Uttley, jediný zakládající člen v aktuální sestavě.

Foto: archív skupiny

Skupina Smokie se prosadila už v sedmdesátých letech. Terry Uttley druhý zprava.

Článek

Koncert v Brně je pro vás letos jedním z prvních. Jak jste se na turné připravovali?

Před koncertem v Brně máme tři v Irsku (rozhovor vznikl ve čtvrtek, den před prvním koncertem turné – pozn. aut.). Po vystoupeních v České republice se přesuneme do Turecka. První koncert jsme ale měli už předminulý pátek. Více než dvacet let totiž pořádáme vždy na začátku roku koncert pro charitu. Trochu se tím rozehřejeme a pomáháme boji proti leukémii.

Dlouhá léta absolvujeme kolem stovky koncertů ročně, takže před novou sezónou už nezkoušíme. Pokud zrovna nemáme nové písničky, stačí nám sehrát se na zvukových zkouškách na turné. Možná bychom se i občas sešli, ale nežijeme ve stejném kraji. Vlastně občas ani ve stejné zemi.

Vaše skupina vznikla v roce 1974, oslavujete tedy čtyřicet let. Jak si je připomínáte se svými spoluhráči v kapele?

Nepřipomínáme si je. Jako významné výročí bereme každý další rok existence. S tím datem je to navíc trochu komplikované. V roce sedmdesát čtyři jsme přijali název Smokie, řádnou nahrávku jsme vydali o rok později. Jako kapela jsme ale fungovali už šest let předtím. Takže bychom ta výročí mohli počítat různým způsobem, proto je ani nehodláme nijak zvlášť vyzdvihovat.

Popravdě řečeno kolikrát zapomínám, co je za rok nebo dokonce za den, a prostě jen pokračuju v tom, co rád dělám. Vlastně jeden den v roce vždy slavím, ale to je osobní. Je to 1. června, protože toho dne jsem se v roce 1968 stal profesionálním muzikantem.

Vaše poslední album Take A Minute vyšlo v roce 2010. Je pro vás těžké psát nové skladby?

Kdepak, už nám na nové album zbývá dokončit jen šest skladeb. Chceme si co nejdřív najít čas na to, abychom se zavřeli do studia a nahrávali. Chceme totiž novou desku vydat letos. Máme několik volných období, kdy na ní můžeme pracovat.

Má ideální představa je, že vyjde v září. Písničky, ať už budou jakékoli, budou pořád typičtí Smokie, nechceme se odchýlit od své podstaty. Kvalita zpěvu, melodie…

Možná na desce bude pár věcí trochu tvrdších, ale budou to stále Smokie. Nové písničky ale zatím nehrajeme na koncertech, protože by bylo obtížné hrát něco, co lidé neznají. Máme radši, když nejprve představíme finální produkt.

Jste v kapele od začátku, s přestávkou v letech 1966 až 1968. Na které období vzpomínáte nejraději?

Na dobu, kdy nám vyšla první deska. Předtím jsme se mohli považovat nanejvýš za školní kapelu, ale hráli jsme kdekoli nám to dovolili a díky tomu jsme už v době, kdy jsme konečně mohli nahrát album, měli slušné zkušenosti.

Nebyli jsme jako lidé z talentových soutěží, kteří nikdy předtím nestáli na pódiu. Nechci jim upírat kvality a úspěchy, ale nemají nic za sebou, nikde se předtím neučili bavit publikum. My už jsme to v té době dělali sedm let, takže jsme byli připraveni na velká pódia i úspěch desky.

Vaše nejslavnější písnička se jmenuje Living Next Door To Alice. Jejími autory jsou Nicky Chinn a Mike Chapman. Napsali ji už v roce 1972. Proč jste ji přijali do svého repertoáru?

Nahrávali jsme v šestasedmdesátém v Los Angeles album a byl zrovna jeden z těch dnů, kdy ve studiu neuděláte vůbec nic. Povídali jsme si, pili pivo a vypadalo to, že to bude ztracený den. Mike Chapman, který s námi ve studiu byl, nám vyprávěl, jak vyrůstal v Austrálii, a my mu na oplátku vyprávěli o Velké Británii. A on si tenkrát na to konto vzpomněl, že napsal tuhle písničku.

Původně ji napsal pro australskou kapelu New World, která s ní měla celkem úspěch. Byl to prý hit, hrál se v rádiích. Byla to ostatně písnička, která snadno utkví v paměti.

Mike ji pak začal hrát, a když došlo na refrén, tak jsme se k němu přidali. On pak položil kytaru a řekl, že ji musíme nahrát. Původně jsme to vůbec nechtěli udělat, ale nahráli jsme ji a stala se z ní naše vůbec nejprodávanější nahrávka. Pokaždé, když jsme ji v různých obměnách a formách vydali, uspěla. Stala se naší vlajkovou lodí.

Popularitu jste si získali už v sedmdesátých letech. V roce 1975 se však v Británii prosadil punk. Co znamenal pro Smokie?

Zasáhlo to každého, ať měl punk rád, nebo ne. Nebylo to o talentu, stačilo nasadit tři akordy, naprat to tam a byla z vás velká hvězda. Za vším stál Malcom McLaren, to on byl králem punku, ne Sex Pistols. Mám některé věci od Sex Pistols nebo od The Clash rád, bylo to úplně jiné, než všechna hudba kolem. Lidé v té době byli zvyklí na melodické věci, jaké měli třeba Eagles. Punk tím otřásl, to mu nelze upřít.

V kapele jste od roku 1995 jediným zakládajícím členem. Máte díky tomu nějaké výsady?

Řekl bych, že ano. Například můžu mluvit s milými novináři po celém světě. Nikdo jiný nezná tu kapelu od začátku. Moji spoluhráči toho už ode mě hodně pochytili, dva z nich už jsou se mnou dvacet sedm let a další dva devatenáct, ale že jsem u toho od začátku, má svou hodnotu.

Jaký koncert v Brně v pondělí odehrajete a jaký bude poměr starších skladeb a těch novějších?

Bude to mix všeho, každý uslyší písničky, na které se těší.

Reklama

Výběr článků

Načítám