Článek
Narodila jste se v Karibiku. Vracíváte se do té oblasti?
Jsem z ostrova Montserrat, kolegyně Liz Mitchellová a Marcia Barrettová pocházejí z Jamajky a Bobby Farrell byl z Aruby. Ano, jezdím tam, jak jen to jde. Na návštěvu rodiny, na dovolenou, ale hlavně co nejčastěji.
Důležité je prolínání, mluvit s lidmi a zjišťovat, co si myslí o naší hudbě
Jaká hudba tam nejčastěji zní?
Reggae nebo třeba salsa. Ale pochopitelně nejen to, hrají se tam všechny hudební styly.
Využili jste někdy karibskou hudbu v písních Boney M?
V naší hudbě je podle mě ten vliv slyšet. Používali jsme například některé karibské hudební nástroje, které naší muzice dávaly nádech reggae, salsy a calypsa. Vytvářely ten karibský nádech, který náš zvuk odlišoval od jiných kapel.
V roce 1975 dal Boney M. dohromady německý producent Frank Farian. Jaké jste tehdy měli cíle?
V ten moment jsme přesně nevěděli, jak se to vyvine, ale doufali jsme v to nejlepší. Rozhodli jsme se tvrdě pracovat a věřili jsme, že když ze sebe vydáme to nejlepší, na hudební scéně se uchytíme. Tvrdá práce a odhodlání se nám nakonec vyplatily. Dál to znáte, pokračování toho příběhu je součástí hudební historie.
Ano, Boney M. se zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech stali jednou z nejslavnějších kapel světa. Když si na ta léta vzpomenete, co vám z nich nejvíce utkvělo v paměti?
Mám mnoho krásných vzpomínek. Byla to hodně dobrodružná doba. Hodně jsme nahrávali a měli hit za hitem. To bylo vzrušující, uvědomovali jsme si, že jsme jedna z největších kapel doby. Chvíli trvalo, než nám to došlo, protože se všechno dělo velmi rychle. Takže jsme o tom s úžasem přemýšleli až s určitým zpožděním. Navštívili jsme také mnoho zemí a všude jsme potkávali fanoušky, lidé nás podporovali. Boney M. bylo velké jméno.
Procestovali jste téměř celý svět. Měli jste při vší té slávě možnost si cestování vychutnat?
Vždy jsme chtěli mít mezi koncerty pár dní pauzu, abychom si mohli někam vyjít a poznat kulturu a historii dané země.
Mnoho hudebníků říká, že z turné znají jenom letiště, hotely a koncertní haly…
Možná je to dobou, v sedmdesátých a osmdesátých letech lidé nebyli tolik netrpěliví. Myslím ale, že je důležité si na tohle najít čas. Už proto, abyste se potkávali s lidmi a popovídali si s fanoušky. Mimo jiné je i tohle součást naší práce. Není to totiž jen o tom, odehrát koncert a zmizet.
Důležité je prolínání, mluvit s lidmi a zjišťovat, co si myslí o naší hudbě. To oni si kupují desky, chodí na koncerty a poslouchají nás. A také je důležité poslouchat místní hudbu, což jsme dělali.
Váš kolega Bobby Farrell zemřel v prosinci 2010 v ruském Petrohradu, kde momentálně jste a kam vám voláme. Připomněli jste si tam jeho památku?
Bydlíme ve stejném hotelu, dokonce už podruhé. Poprvé to bylo velmi emocionální, ale teď už to není tak těžké. Už se to stejně nedá změnit. S Bobbym jsme prožili úžasné časy, moc se nám všem stýská. Mně osobně strašně moc. Byl to můj přítel. Ale takový je život.
Ne, neřekla bych, že jsme do Petrohradu přijeli uctít jeho památku. Přijeli jsme koncertovat. Já jeho památku uctívám každý den různými způsoby. Občas jen vzpomínám nebo si pouštím videa.
Co se tenkrát vlastně přesně stalo?
Zastavilo se mu srdce. Šel si lehnout s bolestí v hrudníku a ráno už nevstal. Ale umřel klidně, ve spánku, navíc na turné, jež miloval. Zbožňoval koncertování, a přestože o svých srdečních problémech věděl, nechtěl se ho vzdát.
Jaké máte plány?
S Boney M. jsme nyní na turné, máme ještě kus před sebou. Já kromě toho nahrávám sólové album, natočila jsem video se cvičením a napsala knihu o zdraví. Navíc se věnuji charitě – spolupracuji například s organizací, která staví v Africe nemocnici. Pomáhám jí získávat peníze. Myslím, že když je člověk úspěšný, je důležité to společnosti nějakým způsobem vracet. Lidé by si měli pomáhat.