Článek
My Bloody Valentine, kteří jsou jedněmi z nejvýznamnějších představitelů ostrovní nezávislé scény, se nepokoušeli obnovit ducha počátku devadesátých let, k něčemu se vracet. Kevin Shields se pořád drží stejného přístupu, jako by okolo něj ani čas neplynul. My Bloody Valentine zůstávají stále stejně přesvědčiví, i když už ne překvapiví.
Experimenty se zvukem kytary, různě upravovaným, zkreslovaným, echovaným a přelaďovaným i nahalleným, až vytvoří rozsáhlou plochu, se zvukem, který se vlní, pulsuje a občas jedovatě bodá do uší, nabídlo už mnoho kapel, i když ne vždy v tak radikálním pojetí. Fascinující však je ono spojení hutného a agresivního zvuku s chytlavými a někdy docela jednoduchými motivy a hypnotickým opakujícím se rytmem odkazujícím zase na vliv scény elektronické taneční hudby, postavené na repetici rytmického vzorce.
My Bloody Valentine dokázali všechny prvky integrálně propojit a vytvořit vlastní osobitý sound bez jakýchkoli kompromisů, což ukázal úplný závěr přecházející v bolestivý sonický holocaust připomínající dunění při startu obří lunární rakety Saturn V, který však netrval tak dlouho.
Kapela v ničem neustoupila, motivy stále halí do zkresleného zvuku s jedovatými výškami a hlasy nechává v této mase zvuku utopit. I když základní pojetí je podobné, písně nesplývají, některé jsou valivější, další vysloveně agresivní a rychlé, jiné zase spíše nostalgické, v některé je struktura výraznější, v jiných je více utopená ve zvuku.
Kapela navíc nezapomínala na hity, jako bylo I Only Said, Soon nebo When You Sleep a Come In Alone z jejich druhého alba Loveless. Zaznělo ale i Nothing Much To Lose z debutu Isn´t Anything, či singlový Soon i pár písní z letošního alba m b v jako Wonder 2, Only Tomorrow nebo New You.
I když šlo o hodně opožděnou splátku, nevadilo to, protože kapela neztratila na síle, což nic nemění na faktu, že je škoda, že na počátku devadesátých let, kdy do Prahy přijel skoro každý, se tu My Bloody Valentine neobjevili.
Hodnocení: 75 %