Berlínští andělé slétli k Andělovi na Smíchov

Nebyli první, kdo se o to pokusili: Británie (2003), Dánsko (2005), USA/Holansko (2006), Rakousko (2010). Srovnávat nemohu, ale smrt se zejména režisérovi Štindlovi vyhnula, neboť také na levý břeh Vltavy se slétli strážní andělé. A kdo ví, možná zrovna ti berlínští.

Vznesli se pak všichni nad Anděla, aby jako v čase vzniku filmu v rozděleném Wendersově městě, jemuž poezii do díla vdechl slovinský Rakušan Handke, pohlédli z ptačí perspektivy na zapomenutou lavičku na chodníku velkoměsta, na hodiny odměřující naše dny a na odlidštěný prosklenou budovu, středobod událostí a osudů.

Na lidi v tom sídle, na jeho umělce, manažery, vizionáře, ubožáky, bosse. Jejich cesty se míjejí, a přece se v jedné chvíli protnou. A mezi nimi andělé: chránící, nestíhající, ale i toužící, zamilované; stejně jako lidé kolem nich touží po štěstí a po naději, za které jsou ochotní vyměnit i vlastní nesmrtelnost.

Berlín je přítomný jen na fotografické části scénografie Lucie Labajové. A jak ubývá šedivé beznaděje, stává se svět barevnějším. Také zásluhou kostýmů Hany Knotkové. Atmosféru rozhraní mezi světy prozařuje a prozvání David Rotter. Kolikrát já už jeho hudbu chválím. V Nebi nad Berlínem je tak ukázněně nenápadná, až je krásná.

Těžší na scéně ro mají andělé: Marek Pospíchal, Patrik Děrgel, Kristýna Frejová. Jsou tiší, a mocní jen když objímají. Damiel (Pospíchal) není první, komu se zachtělo být raději člověkem. Bývalým poslem nebeským je také Herec. Ladislav Frej v záměrném zcizovacím sebezpytu je nejživější postavou inscenace.

Klára Cibulková a Zuzana Onufráková (Manažerka a anděl Marion) zastupují křehké hledání, něhu, cestu z osamění. Nesrovnávejme s filmem. Divadelní inscenace je jím inspirovaná, míří ale k našim dnům. Smíchovské Nebe je projektem naléhavým.