Hlavní obsah

Divadelní návrat do Višňového sadu

Právo, Jiří P. Kříž

Do Višňového sadu Antona Pavloviče se po šestnácti letech vrátila Oxana Smilková ve Slováckém divadle. Je to návrat významově smutný v zemi, ve které po nadějích vsugerovaných lidem něžnou revolucí vrací se všechno k deziluzi; v divadlech konkrétně novou obranou proti direktivním zásahům státní moci.

Foto: Jiří P. Kříž, Právo

Tomáš Šulaj (Lopachin), Anna Pospíchalová (Raněvská), Josef Kubáník (Trofimov), Monika Horká (Duňaša) a Jitka Josková (Aňa)

Článek

Se Sadem vtrhla kyjevská Ruska Oxana, tehdy Meleškinová, známá už nejenom z moskevského MCHATu, ale také z Londýna, kde úspěšně režírovala v letech 1992 až 1994, do Česka. Její Čechov v ostravské Aréně (Višňový sad, 1996) a v ND moravskoslezském (Strýček Váňa, 1997) dosáhli až k nominaci na Radokovu cenu.

Zítra se bude...

Nad líným českým rybníčkem se tehdy přehnaly dvě ruské bouře: Oxana a Sergej Fedotov. Její Višňový sad byl roztančeným opusem. Na pozadí večírků a slavností majitelky panství Raněvské dralo se ale s Lopachinem ke světlu nevzdělané a kořistné Rusko zbavené nevolnictví, ostychu z aristokracie, ale mířící k revoluci.

V Hradišti koncipovala Smilková Čechovovu poslední hru jako deziluzi z Ruska, ale i z Evropy a Česka v ní. Lidé upadají do osamění a plácají se životem jak kapři na suchu. Jsou to pocity vedoucí k smutku a soužení. Ze světa zmizel příklad, pozitivní hodnoty. Zůstalo pachtění: za penězi, majetkem, mocí nebo aspoň za iluzí.

Stálý výtvarník Smilkové Jevgenij Kulikov zanesl sídlo pavučinami, které nikdo nevymetá. Chlouba panství rozkvétá, ale zároveň mrzne a míří k nemilosrdnému vykácení. Všudypřítomná je minulost - i s romanticky idealizovanými tragédiemi. Fetiše dětství, klidu, vzájemnosti a kdysi spokojené intimity. Znamenitá scénografie.

A proti tomu přítomnost stavěná na hlavu, pokácené stromy na koruny. S akcentem na finále od okamžiku, kdy se domu a sadu zmocní Lopachin (Tomáš Šulaj) a lidé se rozcházejí na věky. Není se kam vracet. V krásném hereckém kontrastu všeho toho zmatku a zmaru nechápavě a marně září Anna Pospíchalová v roli Raněvské.

Poselství pro Elišku

Slovácké divadlo zase jednou předvedlo sílu ansámblu. S leitmotivem Beethovenovy miniatury Pro Elišku, ale i se zavířením Šavlového tance, vtíravé Kalinky nebo zcizovacího Mackie Messera s originálními hudebními prvky Davida Janíka a Martina Štědroně vytvářejí osaměle zoufalé charaktery úplně všichni.

Připomínám aspoň Pavla Majkuse (Gajev), Josefa Kubáníka (student Trofimov), Jitku Joskovou (Aňa), Terezu Novotnou (Varja)... A znamenitou hereckou a taneční studii starého Firse v podání posluchače druhého ročníku JAMU Davida Janoška. Až se na jevišti zklidní příliš prašný pohybový vír, vyloupnou se charaktery ještě přesněji.

Slovácké divadlo Uherské Hradiště - Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad. Překlad Oxana Smilková, Blanka Fišerová. Úprava Oxana Smilková, Iva Šulajová. Režie Oxana Smilková, dramaturgie Iva Šulajová, výprava Jevgenij Kulikov, hudba Martin Štědroň, David Janík, pohybová spolupráce Hana Halberstadtová. Premiéra 8. září 2012.

Celkové hodnocení: 85%

Reklama

Výběr článků

Načítám