Článek
Sheryl vyrostla relativně blízko Memphisu, tamní hudbě určitě rozumí a lze říct s jistotou, že by nenatočila úplně nevkusnou desku. Navíc jako velmi zkušená zpěvačka podává písně s lehkostí, netlačí na pilu tam, kde to není potřeba. Pro hovoří i výtečné výkony velké a barvité kapely, vynalézavá basa, dechová sekce a spousta kytarových sól, která nenudí.
Mrzutý je fakt, že má pro tento žánr moc tenký hlas a navíc zpívá velmi učesaně (tedy přesný opak hvězd Staxu). Také celkový zvuk kapely je uhlazený a rytmus pravidelnější, než by bylo záhodno. Jakoby se setkali dobří muzikanti a zpěváci, ale chtělo se jim spíše spát než řádit.
Blonďaté rhytm and blues
Výsledek většiny tracků by se dal popsat jako blonďaté rhytm and blues. To samé platí i pro jeden pokus o reggae, který sice zvyšuje rozmanitost desky, ale do autentického výrazu jamajských zpěváků má ještě dál, než těch 100 mil do Memphisu. Napodobování Motownu jde zpěvačce dobře, závěrečná coververze Jackson 5 (I Want You Back) je natolik stejná jako originál, že je skoro na místě se ptát, proč vůbec musela vzniknout?
I když písničky vůbec nepostrádají nápady v melodii a aranžích, nezískáte z nich dojem, že se děje něco velkého. Žádné výbuchy emocí, typické pro memphiské desky z 60. let, nepřijdou. 100 Miles from Memphis je velmi dobrý pop, nic víc a nic méně. Moc příjemně se poslouchá, pokud nečekáte velké autentické umění.