Adrian Grenier natočil dokument o nejmladším paparazzi

Myslím si, že u většiny dokumentárních filmů si člověk témata nevybírá, ona si vybírají jeho. Příběh mladého paparazzi mi zkrátka spadl do klína. Nějakou chvíli jsem s tím v hlavě bojoval, protože já sám jsem se během natáčení seriálu Vincentův svět setkal se šílenými paparazzi.

Natáčení tohohle dokumentu mi dalo příležitost více se do tématu ponořit a také pochopit, jakou roli v tomto bláznivém světě celebrit hraju já sám. Podařilo se mi získat více sebedůvěry, když jsem s těmi fotografy, kteří mají docela velkou moc, měl co do činění. Zároveň jsem zjistil, že taky oni jsou velmi zranitelní.

Když jsem ho uviděl, byl to jenom normální kluk. Pak najednou vytasil obrovský fotoaparát, který byl větší než jeho hlava, a začal mě fotit. Když se na vás vrhnou blesky, bývá to často velmi nepříjemné – je to takový agresivní násilný akt. A teď se z kluka s dětským ksichtíkem, který vypadá naprosto nevinně, stane taková příšerka. Nejdříve jsem byl úplně zaražený, ale na druhou stranu mě to nesmírně zaujalo. Takže jsem ho popadl za límec a začal filmovat. Tedy samozřejmě ne hned, ale krátce poté.

Připouštím, že jsem ho jako herec ve Vincentově světě popostrčil dál, ale první náznaky byly u něj samozřejmě už dřív. Mezi řemeslem paparazzi a natáčením dokumentů je jen tenoučká čára, ale hvězdy nám byly zřejmě nakloněny…

Jsem spíše filozoficky a zvídavě založený člověk a zdržuji se soudů, co nejvíce. A někdy je to až chyba. Snažím se s publikem podělit o jedno – právě o schopnost zdržet se odsuzování, protože bulvár je vlastně v mnoha ohledech postaven na rychlých povrchních soudech. Je důležité, aby se lidé dokázali dívat na věci do hloubky, aby poznali pravdu pod povrchem. Jak se říká, nekamenujte proroky, protože vám samotným může kámen spadnout na hlavu.

Jenže konec ten příběh vlastně nemá, jen skončil půldruhéhodiny trvající film. Příběh je kontinuální a další fáze je nejen o tom, co si z této zkušenosti vezme Austin a co jsem se naučil já, ale také, jak se k tomu postaví publikum. Opravdu se těším na reakce diváků, protože po dlouhou dobu, když jsem se stýkal se světem paparazzi, to byla spíše jednosměrná ulice.

Proto jsem vytvořil stránky teenagepaparazzo.com. Myslím si, že náš vztah s médii je mnohdy velmi pasivní, ale díky technologiím můžeme být více zaangažovaní – a to je velmi důležité. To je lekce, kterou mi Austin dal. Běž ven a něco udělej! Všichni máme možnost vystoupit z pasivity.

Onehdy jsem s ním večeřel, jemu i rodičům se daří dobře. Mohl bych dokonce říct, že se mu daří lépe, než se dařilo mně v jeho věku.

Když jsem vyrůstal v New Yorku, poflakoval jsem se stejně jako on s kámoši dlouho do noci. A taky jsme natáčeli filmy. V Austinovi jsem viděl hodně sám sebe, měl jsem pochopení i určité ocenění pro to, co dělal. Já mu věřím!