Hlavní obsah

Zpěvačka Jana Kirschner: Zamilovala jsem si vážnou hudbu

Právo, Šárka Hellerová, Jaroslav Špulák

Rodačka ze slovenského Martina, zpěvačka Jana Kirschner (31), opustila před několika týdny Londýn. Žila v něm pět let. V budoucnu se tam prý určitě ještě vrátí, nyní se však věnuje propagaci svého nového alba Krajina rovina. Nazpívala ho v angličtině a představila na něm hudbu, která je mnohem složitější než tvorba, kterou se prezentovala dosud.

Foto: Petr Horník, Právo

Jana Kirschner

Článek

Texty na vaší nové desce jsou převážně o lásce. Souhlasíte?

Máte pravdu. Pamatuju si, že jsem si před asi dvěma lety říkala, že spousta mých písniček je o lásce a že bych v textech možná měla začít nahlížet na věci, které se dějí kolem, vrátit se z oblaků na zem. Snažila jsem se a dokonce jsem několik takových textů napsala. Ty se ale na novou desku nedostaly. Já si totiž nakonec stejně uvědomila, že materiálně vlastně nic nemám a tím pádem jsem nejvíc upnutá na vztahy. Jsou pro mě asi nejdůležitější.

Znamená to tedy, že v textech lze nalézt příběh vašich vztahů?

Určitě byste ho tam našli. Jsem si vědoma toho, že pozorný posluchač může v těch textech rozpoznat spoustu mých osobních příběhů. Fragmenty jsou z mého života, ale mnohokrát jsem si pomáhala představivostí, příběhy, které jsem si vymyslela a pak je do textů vkládala.

Můžete uvést příklad?

V písničce Miluješ nemiluješ, která je o nevěře, jsem si vymyslela příběh o ženě, která je zoufalá, protože ví, že ji její muž podvádí. Cítí z něho cizí vůni, trápí se, ale nakonec s ním zůstane, protože jí tak velí city i rozum. Je to obyčejný příběh, který se stává denně. I v opačném gardu. Obrázek, který jsem při psaní toho textu měla v hlavě, byl ale úplně jiný. Žena v něm chystala svého muže do rakve. Viděla jsem takovou tu slovanskou realitu, kdy ho obléká do nejlepších šatů, češe mu vlasy, obouvá mu nejlepší boty. Nikdo ale přesně neví, co se v tom příběhu odehrává a jak vlastně muž zemřel.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Máte všeobecně velkou představivost?

Obrovskou. Mám dokonce i dny, kdy mě dočista pohltí. Stává se mi třeba, že při obědě začnu přesunovat věci na talíři a vytvářím nějaký obraz. Přestože mám pocit, že jde o takovou tu dětskou představivost, občas jsem si myslela, že jsem možná blázen. Pak ale do mého života vstoupil anglický producent mé nové desky Eddie Stevens. Řekl mi, že je to tak v pořádku, že inspirace je všude kolem nás – stačí mít jen otevřené oči a srdce. Jednou jsme spolu poslouchali nějakou skladbu od Debussyho. Já se dívala z okna a na lampě za ním visela taková obyčejná růžová stuha, která plápolala ve větru. Celou hodinu jsem strávila tím, že jsem ji pozorovala. Přišlo mi to neskutečně poetické. Věřím, že všechno může být inspirace.

Posloucháte skladby od autorů vážné hudby?

Začala jsem je spontánně poslouchat někdy loni v prosinci. Přitom jsem k vážné hudbě nikdy předtím neměla vztah, nikdy jsem neměla trpělivost ji poslouchat. Tenkrát jsem se ale dostala do situace, kdy jsem ji poslouchala asi šest hodin. Zjistila jsem, že je to něco neuvěřitelného. Zamilovala jsem si ji.

Několik předcházejících let jste žila v Londýně. Jste tam pořád?

Asi před měsícem mi skončila nájemní smlouva a já se rozhodla, že ji nebudu prodlužovat a vrátím se na Slovensko. Vydávám teď novou desku a budu se kvůli její propagaci v nejbližších měsících pohybovat po Slovensku a Čechách. Odejít z Londýna po pěti letech bylo ale těžké. Jsem doma pár týdnů a přiznám se, že kdybych mohla, hned zítra se do Londýna vrátím. Bylo mi tam dobře a určitě se tam v budoucnu budu vracet. Na podzim se tam asi zdržím, protože bych chtěla začít pracovat na anglicky zpívané desce.

Jste si už v angličtině jistá?

Slovenština mi při psaní textů dost pomohla a dala mi pohodlí. O angličtině mám pocit, že pro mě ještě není na sto procent otevřená. V Anglii jsem se dobře adaptovala, ale ten jazyk mi ještě není vlastní. V angličtině už sice přemýšlím i nadávám, k psaní textů je však třeba ještě něco víc.

Co?

Momentálně jsem začala číst hodně klasické literatury. Teď třeba Moby Dicka od Hermana Melvilla. Je to zábavné. Chtěla bych se anglické literatuře věnovat víc.

Kdysi jste mi říkala, že byste ráda psala knížky. Máte na to pořád chuť?

Je to můj dětský sen. Současně ale vím, že je to úplně jiná práce než psaní textů. Uvažovala jsem, že bych mohla pro začátek zkusit studovat literaturu. Bylo by to určitě zajímavé. Když se tak dívám na Michala Horáčka, který ve svém věku studuje vysokou školu, říkám si, proč bych nemohla také.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám