Gao Xingjian v knize Hora duše putuje čínskou historií i současností

Od dětských let stále před něčím utíká. Nejdřív s matkou před japonskými nálety. Potom s rodiči v době nelítostné „převýchovy“ inteligence prací. A nyní už jen sám, nejprve po zázračně zmizelém rakovinném úderu a hned poté po sérii zákazů svých her, kdy se jako jediná cesta ukazuje útěk mimo centrum.

Vyprávění se děje v ich-formě, er-formě, ale i v du-formě. Gao Xingjian oslovuje sebe i druhé, aby vykreslil široké a bohaté plátno příběhů, které nosí po tisíciletí jeho země a v nichž se odráží radost i krutá bolest.

„Když Nüwa stvořila člověka, stvořila jeho bolest. Člověk počatý v jejích útrobách se zrodil v krvi ženy a tu už nikdy nesmyje,“ říká. „Člověk křičí, jen když nesouhlasí, křičící ale nic nepochopil. Takový je člověk, věc nerozluštitelná, která si vyrábí své trable,“ dodává s filozofickým nadhledem.

„Užívejte života, mladý muži,“ řekne mu lékař, když prohlédne rentgenové snímky, z nichž jakoby zázrakem zmizely šmouhy negativních nálezů. A mladý muž se vydá na cestu nejen svou pamětí, kdy jen kousek za rozvalenou zdí, u níž se zastavil, se dostal do světa mrtvých, kde jsou jeho rodiče. Jak by si jen rád sedl k jejich stolu a naslouchal tlachání o bezvýznamných věcech. Nebo jim jen hleděl do očí.

Z neustálého hledání vlastního dětství se stala posedlost. Jako by stále hledal uličku, kterou chodil, dvorek, na němž si hrál. Proto stoupá po úpatích hor, prochází vesničkami i městem Jiang-ling, centrem starověkého státu Chu, nebo přespí v klášteře Guoding. Všude nachází zajímavé osudy.

Nejčastější průvodkyní mu je mladá žena, utíkající podobně jako on před vnuceným manželem a rodiči, hledícími hlavně na dodržování společenských norem. Dá se v nich ale vůbec žít?

„Román není malba, ale umění jazyka,“ zazní v diskusi o tom, co je a není román. „Z divoké zvěře nejde takový strach jako z člověka,“ říká na jiném místě vypravěči starý muž. A „moudrost je jistým luxusem, nebo spíš jeho konzumací“.

Ozývá se mi ohlas evropského renesančního románu Françoise Rabelaise Gargantua a Pantagruel. Také putování mnoha prostředími, ale tady nikoli plné humoru a parodie, zato návratu k lidovým zkazkám, setkání s těmi nejobyčejnějšími lidmi s vědomím vlastního pronásledování pro názorovou „nepatřičnost“.

Překladatel Denis Molčanov v doslovu připomíná, že komisi pro udělování Nobelovy ceny pro rok 2000 navrhl toto dílo jeho překladatel, sám člen švédské akademie, čínský rodák Göran Malmqvist. Jistě je to „ta nejkratší“ cesta k rozhodcům.

Na každý pád jde ale o mimořádné literární dílo s mnoha přesahy. I proto vyšlo ve třiceti jazycích. Zda bude mít schopnost oslovit čtenáře i po staletí jako zmíněná Rabelaisova freska, rozhodne jen čas.