Článek
Weller vyrůstal na The Who a Small Faces, dlouho byl punk-rockerem a v osmdesátých letech si odskočil k pop-jazzu a soulu. Nyní se nachází mimo kategorie. Jeho Wake Up the Nation je album politicky angažované a naštvané. Krátké a útočné tracky nemají potěšit, mají vyburcovat a není divu, že některé syntezátorové psychedelické pasáže a koláže zvuků i mluveného slova dopadají velmi ulítle.
Punkově laděné písně Moonshine a Wake Up the Nation zajistily zdařile řízný úvod desky, ale následná No tears To Cry napodobuje soul šedesátých let trochu neemotivně, bez duše a kouzla starých vinylů.
V dalších písních Weller zaběhne do funku, psychedelie, popu. Plní je nejmodernějšími studiovými zvuky, jenže to často nejsou ani tak skladby, jako spíše roztroušené (byť dobré) nápady, které po dvou minutách opakovaně plynou do fade outu, a to vyznívá bezradně. Můžete se donekonečna přesvědčovat, že se vám líbí, jak jsou "alternativní", ale s nejvyšší pravděpodobností si desku zase tak často nepustíte. Zásadnější melodie chybí.