Hlavní obsah

The Clash albem London Calling otevřeli punk dalším vlivům

– Londýn

Jednou z nejznámějších kapel první vlny punku v 70. letech byli britští The Clash. Pouhých deset let existence z nich učinilo legendu, nejspíš i díky nadhledu, se kterým dokázali otevřít punk dalším vlivům - reggae, ska, r&b a dalším. Nejvíce se tak stalo na albu London Calling, které je pokládáno za jedno z nejlepších alb historie. Od jeho vydání uplyne v pondělí 30 let.

Článek

Na britských ostrovech jsou The Clash, nejvíc proslavení hitem Should I Stay or Should I Go, dodnes vnímáni jako ryzí forma místního rocku či punkrocku. Z londýnské punkové scény konce 70. let se stali celosvětově úspěšnou kapelou s milióny prodaných desek.

První roky kvarteta, jehož životní data tvoří letopočty 1976 a 1986, byly úzce provázány se Sex Pistols - obě skupiny patří vůbec k prvním nositelům žánrové nálepky punk. Spřízněnost stvrdily v roce 1977 při společném britském turné s názvem Anarchy In The UK Tour.

Umírněný projev kompenzují politickým nasazením

I ty nejryčnější písně z bezejmenného prvního alba - White Riot, London's Burning či Hate and War - se ale podáním liší od agresivního přístupu Sex Pistols. Jistou umírněnost v projevu Clash bohatě kompenzují nasazením v textech a politicky motivovaných sloganech.

Kapela se již od počátků lišila právě texty a také hudebním nadáním svých členů. Vášnivý politický idealismus v textech leadera Joe Strummera a kytaristy Micka Jonese (dalšími členy kapely byli Paul Simonon - baskytara, zpěv a Nick Headon - bicí) kontrastoval s nihilismem Sex Pistols.

Z první vlny britského punku to byli právě oni, kdo začal hrát na koncertech proti rasismu: levičáctví a křik po spravedlnosti demonstrovaly písně jako (White Man) In Hammersmith Palais.

Druhé album Give 'Em Enough Rope přineslo údernou rytmiku punku, proloženou hardrockovými rify kytar a bujarým pianem. Občasnou lehkou příchylnost k blues patrně vysvětluje skutečnost, že album vzniklo v USA.

Od  rhytm přes hard rock po reggae

S klíčovým dvojalbem London Calling z roku 1979 vrcholila tendence skupiny jemně kombinovat nejrůznější žánry. Míhaly se tu styly od neworleanského rhytm a rockabilly před hardrockové dunění až k jamajskému reggae a jeho v Británii oblíbeném žánrovém soukmenovci - ska.

Organickým prolnutím zmíněných stylů vznikly hity jako The Guns Of Brixton či Rudie Can't Fail. Albem vytvořili jednu ze základních hudebních kulis pro generaci 80. let a hudební časopis Rolling Stone jej vyhlásil albem 80. let, ačkoliv vyšlo na konci roku 1979.

Sandinista! a Combat

Název dalšího LP Sandinista! potvrzuje, že Clash se ani o píď nehnuli ze svých levicových myšlenek - album bylo nepřímo dedikováno nikaragujským bojovníkům za svobodu.

Předposlední nahrávkou byl v roce 1982 Combat Rock s největším hitem Should I Stay Or Should I Go, ve kterém se odrážela deprese, hněv a energie tehdejší Británie. A poslední deskou Cut the Crap z roku 1985.

Předčasná smrt Joea Strummera

"Nechci se ohlížet. Mám lidem stále co říct," prohlásil Joe Strummer v listopadu 2002. Necelý měsíc nato podlehl náhlému srdečnímu záchvatu. Přesně v tu dobu se ve studiu dokončovalo dvojalbum, které přineslo průřez historií The Clash.

V Británii jsou The Clash jasným důkazem tvrzení, že kvalita přežije i své tvůrce, dodnes se pravidelně umísťují na nejvyšších příčkách výročních hitparád. Stále představují autoritu, pojem, názorovou a politickou náplň punkových ideálů. "The Clash byla největší rocková kapela. Byli učebnicí U2," prohlásil zpěvák skupiny U2 Bono po smrti Strummera.

Clash: Smrt nebo sláva

Rozhoupané rytmy The Clash pronikly v osmdesátých letech i do ČR, kde dívčí skupina Panika roztancovávala davy s vydařenou coververzí songu The Guns of Brixton, s textem Jana Maxy a názvem Brixton. A předloni vyšla v nakladatelství Volvox Globator kniha Pata Gilberta s názvem Clash: Smrt nebo sláva.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám