Pět let brázdíte tuzemská pódia se skladbami starými až čtyřicet let, sály máte plné. Čím to, že se publikum, včetně lidí třikrát mladších než vy, tak rádo vrací v čase?

V posledních letech vyznávám zásadu, že není důležité, jak hrajete a na co hrajete, ale co hrajete. Když jsem dával dohromady tuto sestavu, soustředil jsem se na to, jestli je v písničkách z období 1969–1981 kvalita, která snese druhý život. Aranžmá dnes zdaleka nejsou totožná. Já bych řekl, že je tím ten repertoár pro mladé do určité míry nový, byť třeba něco znají z doslechu nebo z domova.

Box obsahuje osm řadových alb. Je to tak, že každé to LP je pro vás určitou etapou, za níž si stojíte?

Já si nestojím za žádnou. Zpětně je neposlouchám, protože tam slyším chyby a to mi strašně vadí. Vnitřní spokojenost se situací v kapele jsem měl na Meditaci a pak na Světu hledačů.

Což jsou vaše nejuznávanější desky.

Pohoda v kapele s tím asi souvisí. Za bolševika, když jsme natočili desku, vždycky někdo odešel nebo přišel. Parta, s níž hraju nyní, je nejdelší období v historii Blue Effectu, kdy skupina drží pohromadě ve stejné sestavě.

Debut Meditace vychází z hudební nálady 60. let, Světem hledačů vrcholí artrocková 70. léta. Jaká z těchto poloh je vám bližší dnes?

Ta první. Na konci šedesátých to bylo všechno poprvé, drželi jsme ještě krok se světovým vývojem. Dneska už hudební vývoj moc není, jsou jen módní vlny, které se vracejí.

Ocení současný posluchač instrumentální eskapády na albu Coniunctio?

Já jsem z toho tehdy měl smíšené pocity, šlo vlastně o výzvu Jirky Stivína. Rozhodně to bylo poučné. Zajímavé je, že ta deska je dost ceněná ve světě. Blue Effect je z neznámých důvodů populární třeba v Brazílii, aktuálně máme pozvání na artrockový festival do Ria.

Vloni jste bilancovali formou živého DVD, letos točíte pro další album akustické koncerty, do toho vychází retrospektivní komplet. Dočkáme se někdy slibovaných novinek?

Určitě. Ale za prvé jsem dlouho visel na textaři, který je natolik vytížený, že rok a půl neměl čas. Zvažuju mezikrok, oslovil jsem Pavla Vrbu, který toho pro nás v minulosti hodně napsal. Což souvisí i s tím, že nová deska bude alchymie, musí mít totiž určitou kontinuitu. Uznávám, že před tím trošku uhýbám, bude to těžké. Ale ten čas přijde, už není kam kličkovat.