Článek
Aneta Langerová se po silně křečovitém druhém albu vrátila ke kytaře a pop-rocku, což se ukázalo být šťastné řešení. Nepřehlédnutelný je hluboký vliv současných zahraničních pop hvězd typu U2 a Alanis Morissette, na kterých Aneta vyrostla a nemůže to v sobě popřít, i kdyby se snažila.
Její hlas se v baladách krásně rozprostírá, ve velmi plných výškách má potenciál dojmout. Deska je velmi "vychytaná" především aranžérsky, po úmorné nudě minulého alba přichází normální popová chytlavost a celkem svěžě zapůsobí i vkusný folk-rock.
Texty náročnější posluchače moc nepotěší. Polétává tu zase až moc andělů, krve, umírání, usínání - typická Aneta. Samozřejmě, některé teenagery tyhle tajemně neurčité deprese berou, nicméně inteligentnímu dospělému posluchači nic moc nenabízí. Někde se povedly pěkné metafory, na druhou stranu texty opět nic nesdělí, autoři se jen zbytečně nabubřelým a nešikovným způsobem nimrají ve svém nitru, rozpitvávají svá překombinovaná já, kterým, jak přiznávají, nerozumí. Logicky tak nemůžou ani nic moudrého sdělit ostatním.
Přesto album Jsem jako celek zanechává spíše pozitivní dojem. Není to sice Dusilová, ale v českých poměrech spíše nadprůměr.