Proč jste se vrátila k rockové hudbě?

Dobrá otázka. Důvodů je několik. Za Bushova režimu jsem na různých místech dělal hodně velkých politických multimediálních představení třeba o válce. O válce a politice jsem hovořila i v centru Ronalda Reagana.. Ne že by situace teď byla zas tak odlišná, pořád je tu americký globální imperialismus a nespravedlnost, ale z neustálého mluvení o společenských tématech začínáte být vyčerpaný, takže je tu čas na rock.

A rozhodně to nesouvisí se změnou americké vlády, protože si myslím, že pořád rozhodují velké korporace bez ohledu na to, kde žijeme. A já se pořád pohybuji mezi velkou politikou, otázkami sexuality, rockem, jazzem, slovem, mluveným slovem, komiksem a nejen podle toho, jaká je zrovna doba, i podle mého naladění. Nyní j čas pro rock.

Nyní vystupujete za doprovodu členů skupiny Gallon Drunk, v níž je i spoluhráč Nicka Cavea James Johnston. Co vás tak přitahuje na muzikantech z jeho okolí, že s nimi opakovaně spolupracujete?

Genialita. Genialita kytarového umění Rowlanda S. Howarda, genialita Nickových textů. Je to ta nádherná pokřivená brutalita, které mě v hudbě dostává. A taky se takto vracím ve svém životě ke svým velkým hudebním láskám.

Lydia Lunch

Lydia Lunch

FOTO: Unijazz

Vy jste ale procovala i s lidmi z okolí Sonic Youth, jako je Kim Gordonová nebo Thruston Moore, jimž také nelze upřít sílu.

Jasně, ale já jsem měla tolik různých spolupracovníků a dělala tolik hudebních stylů. Důvodem bylo, abych vytvořila něco zcela unikátního a aby to bylo odlišné od toho, co normálně děláme a překonalo představy, co bychom mohli dělat. Takže mám vždycky velký zájem hrát s širokým spektrem spolupracovníků.

Co budete hrát na koncertě?

Budeme hrát písně z nové desky, která vyšla v půlce týdne Je to tvrdý syrový materiál hnaný kytarou, basou a saxofonem. Pár písní na myspace ho dobře přibližuje.

Vrátíte se i ke staršímu materiálu?

No uděláme skladbu Gospel Singer, kterou jsem napsala s Kim Gordonovou pro skupinu Harry Crews a možná Why Don't We Do It In The Road od Beatles, kterou jsem udělala s Foetusem, takže tam může být pár překvapení. Nebude to ale retrospektiva mojí hudby, na to máme dost písní s Big Sexy Noise, takže není potřeba se vracet.

Vzhledem k množství projektů byste asi retrospektivu nezvládala s tříčlennou kapelou.

To ne a možná by zabrala tři dny.

Ve své první kapele Teenage Jesus And The Jerks jste začínala s punkem. Co vás na něm lákalo?

Nic, z toho, co jsem kdy dělala, jsem nepovažovala, za punk. Teenage Jesus jsem považovala za no wave a pro mě je v tom velký rozdíl, i když běžný posluchač to tak nevnímá. Teenage Jesus byli hodně minimalističtí a jednodušší. Když se ale řekne punk rock, automaticky víte, jak bude znít, ale u no wave jen víte, co to není - není to melodické, není to chytlavé, není to pro fanoušky, je to podvratné, je to postavené na osobním posedlosti a ne na módě. Všechno znělo především odlišně. Na punku mě kromě ideje udělat si to sám nic jiného nepřitahovalo, hudebně mě nelákal, byl pro ně jen další duh rock´n´rollu.

 

Lydia Lunch

FOTO: Unijazz

Sama jste u původního pojetí dlouho nevydržela, vaše první album Queen Of Siam přináší swingově laděné písně jako ze starých filmů. Co vás vedlo k takové radikální změně?

Všechno je vždycky protikladem toho, co jsem vytvořila předtím. Nedokážu si představit, že bych hrála stále se stejnými lidmi, propagovala tutéž desku, po celá léta dělal stejný styl. To je pro mě horší než chodit do továrny. Hudbě jsem se začala věnovat proto, že jsem chtěla urazit a napadnout hudbu, které mě zpočátku inspirovala, ale byla pro mě příliš tradiční. A když jsem před třiceti lety přicházela na pódium nebylo v tom nic naplánovaného, bylo to přirozené a spontánní.

Jste nejen hudebnice ale také spisovatelka. U nás vám vyšla dost syrová a drsná knížka Paradoxia. Nakolik vás inspirovala beat generation?

Moc ne, byla jsem ovlivněna post beatniky. Nelíbí se mi, jak psal Kerouac, nepřipadá mi to dost extrémní a poetické. A všichni i Burroughs a Ginsberg vykrádali Herberta Huckeho, který s ideou přišel. Mě však více zajímal Henry Miller a Hubert Selby nebo Genet, což nebyli beatnici. Zajímala mě poezie jazyka, což platí zejména u Millera. Některé jeho texty, ve kterých psal o svém životě, jsou ty nabízejí ty nejpoetičtější pasáže, které jsem kdy četla.

Zdálo se mi, že jste měla blízko k Burrougsovi.

Willam Burrgous jako člověk, filosof a performer je skvělý, ale jeho knihy mi připadají chladné, i když technika je zajímavá. jeho díla však nemají žár Millera a Geneta nebo Selbyho, který lámal srdce. A možná je to i proto, že mi Burroughs nikdy srdce nezlomil, nebyla jsem do něj zamilovaná. A teď už je to nemožné. No možná by mě taky střelil do hlavy jako svou první ženu.