Problémem Zoufalců je, že sledují mnoho osudů, přeskakují z jednoho na druhé a nedají šanci divákovi, aby se uklidnil a ponořil do postav. Ty se sice chovají autenticky, ale málo se o nich dozvíme.

Mějte mě za staromilce, který nechápe experimenty, ale 97minutový film má mít dvě, maximálně tři hlavní postavy, jinak vznikne zmatek. Jak se identifikovat s někým, kdo se mihne ve filmu třikrát a většinou ve skupině lidí?

Hrátky s dokumentárností

Rudolfová, žákyně Věry Chytilové, zvolila pro první seznámení s protagonisty příběhu až dokumentární formu, nahlédne jim do kuchyně či do ložnice a při tom posloucháme jejich proud vědomí.

Chytře si vybrala dobré, ale ještě ne profláklé herce, což iluzi dokumentárnosti pomáhá. Simona Babčáková, Jakub Žáček, Zuzana Onufráková, Václav Neužil, Pavlína Štorková i Michal Kern hrají přirozeně, a v některých chvílích se zdá, že dost improvizují (úspěšně).

Bez humoru by filozofující film fungovat asi mohl, ale byla by to nuda. Režisérka to ví a v Zoufalcích humor pouští v malých dávkách, střídmě, aby se nepřejedl. Třeba když homosexuál utíká z rande, protože z jeho objevu se vyklube televizí vygumovaný blb s polodebilním hudebním vkusem, nebo když sebestředný manžel (výborný Jaroslav Plesl) nutí manželku pochopit, že musí zvýšit prestiž rodiny tím, že budou chodit na squash.

I s humorem jsou ale Zoufalci o kapku víc zoufalí, než je zdrávo. Nechce se věřit, že by se šest lidí z jednoho maloměsta najednou rozhodlo opustit vysněnou Prahu, „která je sere“ a plánovali budoucnost na rozbitém venkovském statku, protože nic jiného je nenapadne. Jsou dnešní třicátníci skutečně tak zoufalí? Nikdo nemá fungující vztahy a dobrou práci? Jeden pozitivní příklad by nadějnému filmu ještě dodal na věrohodnosti.

Celkové hodnocení: 75 %