Článek
Každý recenzent se někdy může zmýlit, ale jestliže se během novinářské předpremiéry filmu, který má být thrillerem, ozývá hlasitý smích, něco asi není v pořádku.
Film Hodinu nevíš tak strašně tlačí na pilu po formální stránce, že se stává spíš komickým než strašidelným. Už samotné vylíčení nemocnice obsahuje obrovskou dávku klišé.
Zatímco ve skutečné české nemocnici jsou pořád rozsvícená světla, pobíhají tam doktoři a sestry, mezi nimi se motají pacienti, kteří si jdou zakouřit, a neustále narážíte na otravné příbuzné s pomeranči a čokoládami, ve filmu Hodinu nevíš je tma a ticho, v nemocnici jsou jen čtyři doktoři, všichni pacienti jsou postižení nebo na pokraji smrti a nesrozumitelně mumlají.
V normálním světě říká pacient: Kdy už pudu domů, doktore?, ale ve filmu Hodinu nevíš skučí: Prosím, zabij mě, chci to mít za sebou. Proč někdo nemůže mít jen zlomenou nohu? Proč se tam nikdo nezasměje a hlavně, proč někdo nerozsvítí zářivku alespoň na JIP?
Krátké záblesky reality
Záměru režiséra Dana Svátka být strašně, ale opravdu strašně strašidelný, podléhají i herci, které bych jindy považoval za dobré (Stanislav Zindulka, Zuzana Kronerová).
Ne všechny dialogy jsou špatné a občas se ukazují i záblesky reality. Např. když se psycholožka snaží dát dohromady manželství s doktorem, zatímco místní poběhlice se vyspí s každým včetně zlého sanitáře (Václav Jiráček), který vraždí z neukojené ctižádosti. Mladíka, kterého pětkrát vyhodili od přijímaček na fakultu, hraje Jiráček spíše nenápadně. Neohromí, ale určitě není jeho vina, že film selhává.
V závěru převládne pocit nudy, neživotnosti postav a trapné výtvarné stylizovanosti. Ta je bohužel ještě podpořena neadekvátně vypjatou hudbou Varhana Orchestroviče Bauera, který odhaluje své rozervané nitro zcela zbytečně. V jiném kontextu by jeho melodie stály za řeč, zde těžko.
Celkové hodnocení: 40%