Goldflamova potence je pověstná. Spočítat, kolik jeden ze zakladatelů brněnského HaDivadla zplodil divadelních her, byl by úkol nesnadný. Předznamenávám ale: Ženy a panenky se nezařadí ke Goldflamovým dítkům nejtalentovanějším.

Nepovedená pohoda

Autor a režisér zkusil navodit atmosféru pohody, očekávání. Kdo ale umí poslouchat, ve sklepním hledišti vládlo ticho téměř až záhrobní. Vlastně Ženy a panenky nejsou kouskem k potěše, postupně se z nich do hlediště valí napětí, tíseň, nelad, trapičství, bezcitnost. Pokud je reflektován dětský svět, může působit třeba kroucení hlav panenek jako kouzlo nechtěného.

Jenomže citová vyprahlost a nevědomost se přenáší i na postavy ve změti sociálně nepříliš ukotveného bytečku, jak ho divákům předložila autorka výpravy Petra Goldflamová-Štětinová. Nejnosnějším scénickým nápadem je nenové (před A. G. byli Nebeský, Morávek i jiní) určení hereckých protiúkolů. Ve čtyřgenerační rodině bez chlapů hraje nejstarší Naďa Vicenová sedmiletou holčičku, Iva Klestilová třináctiletou puberťačku, Ilona Svobodová jejich matku, Ivana Lokajová babičku a nejmladší Michaela Doležalová senilní prababičku.

Jako od Andersena

Jedinou postavou ze záplavy panenek, s nimiž si hrají malé i velké holky, je oživlá hračka Lenka Veliká. Je tak trochu z literární dílny pohádkáře Andersena. Když ostatní spí, tancuje a diví se. Přemýšlí o životě lidí, kterým patří a kteří se mají stále méně rádi. V proudu slov se živí na jevišti dostávají skrze vyčítání, nespokojenost a vzpouru až k závěrečné apokalypse, kdy se málem povraždí.

Každá žena vnáší do absurdního příběhu vlastní pohled, pokud je ho schopna, na svět a problémy, které určitě trápí i mužskou část hlediště. Na premiéře se zdálo být všechno nedovařené, místy jalové, věkově nepřesné, trochu šlompácky nahozené.

Naštěstí dostane Goldflam za pár dnů příležitost zazářit jako autor prostřednictvím režiséra Michala Dočekala v Divadle Kolowrat, kde se v neděli chystá premiéra jeho taboriovského opusu Doma u Hitlerů.