Článek
V reakcích lidí na včerejší Oči mě zaujal opakující se motiv. (Na okraj: všechno, co se objeví pod textem, nečtu. Pomyje jdou do kanalizace, aniž je vidím. Hodnotné názory mi z vlastní iniciativy posílá dlouholetý čtenář pan M. L., za což jsem mu neskonale vděčen.)
Jména pisatelů nejsou důležitá. Záleží na postoji, který po zákrutách současného prezidentování zaujali.
„V naší zemi by neměla být přímá volba prezidenta, toto jsou důsledky, nejsme Švýcarsko a ještě dlouho se budeme léčit z rudé infekce.“ - „Ona přímá volba není špatná věc, ale funguje v zemích, kde je národ na určité intelektuální úrovni, a to samé platí i pro prezidentské kandidáty. Obávám se, že příští volba prezidenta nedopadne o mnoho lépe, neboť se nedomnívám, že by se v národu za dva roky něco podstatného změnilo.“ - „Přímá volba se ukazuje jako jedna z největších chyb, které se tento doslova ubohý národ dopustil.“
S přívlastkem použitým v poslední větě nesouhlasím. Ne že by nebylo mezi námi dost ubožáků. Ale národ tvoří i lidé, kteří si toto označení nezaslouží. Svědčí o tom mimo jiné schopnost kriticky zhodnotit chybu. V tomto případě se zavedením přímé volby hlavy státu.
Měla to být první zkouška vnímavosti občanů vůči sobě, zemi i světu a praktické ověření, jaké procento voličů u nás přemýšlí vlastní hlavou. Výsledek známe. Je tak jednoznačný, že s myšlenkou, že šlo o systémově mylné rozhodnutí, nepřicházejí jako první právníci ani politici, ale samotní občané.
Ústavní právníci varovali včas. Na konferenci čtyři měsíce před přímou volbou předvídali, že bude-li zvolen Miloš Zeman, mohl by vzít zahraniční politiku do svých rukou a ministra zahraničí mít jen jako notáře. Obecně by se pak systém mohl destabilizovat kvůli většímu pnutí mezi vládou a hlavou státu. Byly to prozíravé perly, ale adresáti, čili většina zúčastněných voličů, se zachovali jako výrostci.
Masarykova slova, že pro demokracii potřebujeme odstup skoro půl století od nedemokratického režimu, se citují dost často. Teď pro řadu lidí přišla doba, kdy je plně pochopili. Přímá volba v neuzdravené společnosti má totiž značnou šanci dopadnout jako scéna z evangelia.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Pilát se jich znovu zeptal: „Co tedy mám učinit s tím, kterému říkáte židovský král?“ Tu se znovu dali do křiku: „Ukřižuj ho!“ Pilát jim řekl: „A čeho se vlastně dopustil?“ Oni však ještě víc křičeli: „Ukřižuj ho!“ Tu Pilát, aby vyhověl zástupu, propustil jim Barabáše; Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován.