Článek
Na Západě se nyní spustila tváří v tvář uprchlické vlně užitečná introspekce, včetně kritických pohledů na jistou nefunkčnost mezinárodních organizací a neschopnost Evropské unie krizi čelit. Diskutuje se ale živě i o tom, jak moc se mýlili za vlády George W. Bushe američtí neokonzervativci, když uvěřili, že islámské země lze rychle modernizovat násilným zavedením demokracie.
I my, v postkomunistickém světě, můžeme do této diskuse přispět, ale intelektuální a politické elity našeho regionu se většinově vyhýbají tomu, aby přijaly za současnou krizi spoluodpovědnost. Musely by se totiž kriticky vypořádat s obdobím, kdy státy východního bloku pod vedením Sovětského svazu praktikovaly v zemích, odkud dnes proudí největší množství uprchlíků, jakýsi „postkoloniální neokolonialismus.“
Jinými slovy SSSR a jeho satelity pomáhaly udržovat v zemích, jako je Libye, Sýrie nebo Irák, kvazi socialistické diktatury, v jejichž čele po desetiletí stáli brutální diktátoři: Saddám Husajn, Bašar al-Asad, Muammar Kaddáfí.
Tento neokolonialismus, motivovaný primárně geopolitickými zájmy Kremlu, se tvářil jako bratrská pomoc a snaha zmíněné země modernizovat. A v některých oblastech k jejich modernizaci skutečně přispěl. Kupříkladu v podobě jisté industrializace nebo zavádění modernějších zdravotnických a vzdělávacích systémů.
Dělo se to ovšem za cenu vývozu nedemokratických politických praktik, které nejen kopírovaly autoritářské vládnutí v sovětském bloku, ale také potlačovaly náboženské a další tradice spojené s islámem. Tyto kvazi socialistické diktatury v Libyi, Sýrii a Iráku pak o generaci přežily pád sovětského bloku. Sovětský pokus zavést podobný režim v Afghánistánu naopak skončil fiaskem, přičemž pomohl na svět hnutí Tálibán.
Současné demokracie ve východní Evropě ale tváří v tvář uprchlické krizi předstírají, že s tímto dědictvím nemají nic společného. Což se jim daří vcelku dobře zejména proto, že i ony přijaly ve většině případů fikci, že komunismem byly „okupovány“.
O tom, že fungování komunistického režimu měli na svědomí konkrétní lidé, z nichž mnozí pomáhali vyvážet „socialismus“ i do zemí, jako byla Libye, Sýrie a Irák, a jsou ještě stále mezi námi, se raději moc nediskutuje. Chaos v zemích, kde výše zmíněný sovětský postkolonialismus ustavil brutální diktatury, je pohodlnější přičítat jen nezdařeným západním intervencím z poslední doby.
Lze přitom argumentovat, že bychom mohli významně přispět do současné diskuse o příčinách krize v severní Africe a na Středním východě, kdybychom byli ochotni otevřeně analyzovat, v čem a proč selhala „socialistická“ modernizace, uskutečňovaná s pomocí autoritářských režimů vydržovaných sovětským blokem. Bylo by to stejně důležité jako současná západní diskuse o tom, v čem jsou limity vývozu západní demokracie do zemí, které na ni nejsou „kulturně“ připraveny.
Jenže (ne)možnost takové analýzy souvisí úzce i s naší obecnější (ne)schopností vypořádat se s minulostí. I ve vztahu k počínání bývalého sovětského bloku v Libyi a Sýrii a Iráku (jakož i v některých dalších zemích v Africe a na Středním východě) je prostě pohodlnější zamést vše pod koberec s pomocí tvrzení, že to měl na svědomí bývalý režim, s nímž my už nemáme nic společného.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Jistě: Západ, jehož jsme nyní součástí, mohl a měl svoje intervence a ovlivňování dění uvnitř těchto diktatur v posledních letech spojit s promyšlenější strategií vytvoření stabilních institucí po pádu těchto režimů. Jisté ale také je, že by do vnitřního dění těchto států vůbec nebyl vtažen, kdyby v nich sovětský blok nezanechal obludné diktatury, které se v některých z nich začaly pod náporem „ulice“ hroutit.