Článek
Petr Uhl v jednom svém nedávném komentáři připomněl, že narušování pořádku, včetně házení vajíček na předem ohlášeném oficiálním obřadu, jako byl ten na Albertově, lze kvalifikovat podle platných zákonů jako výtržnictví. Kdyby Česká republika byla skutečně fungujícím právním státem, mělo by liteře zákona být bezpochyby učiněno zadost i v tomto případě.
Potíž je v tom, že v zemi, která dbá na dodržování zákonů tak selektivně jako Česká republika, by se mohlo trestání mladých lidí, kteří házeli na prezidenta vajíčka coby „výtržníků“ takříkajíc obrátit proti systému, stejně jako se to stalo v případě řidiče městského autobusu v Olomouci Romana Smetany, který byl odsouzen za pomalování předvolebních plakátů.
Jinými slovy: aby měl takový krok potřebný „výchovný“ efekt, bylo by nutné zajistit, aby byly nějak potrestány i právní přešlapy druhé strany.V dané rovnici na jedné straně stojí demonstranti, kteří se házením vajíček na prezidenta zřejmě dopustili výtržnictví, a v právním státe by tudíž měli být přinejmenším pokutováni. Na druhé straně stojí prezident.
Prvním problémem v této „rovnici“ je, že kvůli dosti nesmyslné ústavní konstrukci je prezident v naší zemi v podstatě právně nepostižitelný, takže může spáchat bez postihu dokonce i trestný čin, zatímco běžní smrtelníci mohou být pokutováni i jinak popotahováni už jen za házení vajíček na prezidenta. Abychom byli konkrétní, čl. 65 Ústavy praví, že „prezidenta republiky nelze zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt.“
Dalším problémem je, že zatímco demonstrantům házejícím vajíčka na prezidenta se věnuje nemalá mediální pozornost a právní puristé nabádají k jejich postihu za výtržnictví, média i státní orgány velkoryse přehlíží právní konsekvence některých činů prezidenta.
Jako příklad si lze vzít prezidentův dnes již slavný návrat z cesty do Číny v soukromém letadle pronajatém firmami PPF a J Obvykle se jen konstatuje, že něco takového neměl prezident dělat z politických důvodů.
Jenže jsou zde i právní aspekty celé věci. Takový let by v první třídě jakékoliv letecké společnosti stál docela slušnou sumu, obvykle něco okolo sto tisíc korun. Pokud prezident dostal tento let od firem PPF a J jako „dar“, měl by takový dar být řádně zdaněn. Byl? A musí prezident na rozdíl od nás, běžných smrtelníků, za něco vůbec platit daně?
Ještě vážnější otázkou je, zda prezident nebo jakýkoliv politik ve veřejné funkci může od soukromých firem takový dar vůbec přijmout, aniž by se vystavoval podezření z přijetí úplatku. V sousedním Německu musel kupříkladu rezignovat prezident Christian Wulff kvůli darům, které přijímal od podnikatelů ještě v době, kdy zastával funkci šéfa zemské vlády v Dolním Sasku. Například si nechal od podnikatelů zaplatit dovolenou.
Vrhačům vajíček případně popotahovaným za výtržnictví by také mohla vrtat hlavou otázka, jak a proč byl financován let prezidenta na soukromou konferenci pořádanou na řeckém ostrově Rhodos blízkým spolupracovníkem prezidenta Vladimíra Putina a dlouholetým agentem KGB Vladimírem Jakuninem.
Pokud to byla cesta posvěcená vládou a zaplacená ze státních peněz, měla by vláda dát odpověď na to, co bylo na této cestě oficiálního. Vždyť během interpelací v Poslanecké sněmovně i premiér Bohuslav Sobotka přiznal, že prezident nevystupoval na této soukromé konferenci ve shodě s oficiální linií české zahraniční politiky.
Abychom ale nesrovnávali „výtržnictví“, na které se většinou vztahuje jen pokuta, s případnými daňovými delikty, možným úplatkářstvím nebo zneužíváním státních peněz pro soukromé cesty, možná by stačilo, kdyby se místo poníženého mlčení či blahosklonného přitakávání někdo příště ozval, až si prezident opět zapálí cigaretu v místech, kde to ostatním zákon zakazuje. Zatímco nám ostatním hrozí za takové jednání pokuta, prezidentovi, zdá se, nehrozí nic.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Je tedy zřejmé, že s právním purismem daleko nedojdeme, pokud neplatí zákony stejně pro všechny. Rovnost před zákonem je přitom jedna ze základních premis právního státu. Bez jejího dodržování si spousta lidí při pohledu na vajíčka házená na prezidenta bohužel jen pomyslí, že je to přiměřená odpověď na nepostižitelné či nepostihované porušování pravidel jím samotným.