Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Dvojí metr a palestinské souvislosti - Martin Koller

Novinky, Martin Koller

Nelze přehlédnout, že v našich i zahraničních médiích i politických projevech se často setkáváme s něčím, co lze označit jako dvojí metr. V tomto konkrétním případě se nejedná o psychologickou válku kolem nesmyslného konfliktu na Ukrajině, ale o přístup nepřehlédnutelné části reprezentantů Evropské unie k Izraeli.

Martin Koller

Článek

Je třeba konstatovat, že česká média se snaží přistupovat k otázce informací o letitém konfliktu v Palestině pokud možno vyváženě. Bohužel totéž nelze říci o hlasech z Bruselu. Asymetrický europohled není navíc novinkou. Z hlediska raketových útoků na Izrael a odvetných akcí izraelské armády se jako obvykle řeší následky nikoli příčiny. Opakovaně se zdůrazňuje především nepoměr obětí. Přitom řada věcí je jiná než na televizních obrazovkách.

Palestinské války

Střety mezi arabskými obyvateli Palestiny a Izraelci se datují už od počátků snahy Izraelců o návrat do svojí historické vlasti, která se nalézá na uvedeném území. Už z tohoto hlediska je označení Palestinci pouze pro arabskou část obyvatelstva nesprávné a doslova záměrně zavádějící.

Realizace izraelských snah o návrat začala výkupem většinou nejméně hodnotné půdy od islámských majitelů, což v některých případech vedlo ke střetům s tamními arabskými komunitami. V době druhé světové války podporovala část Arabů nacistické Německo. Po vyhlášení státu Izrael v roce 1948 se mnozí zapojili do vojenských akcí proti znovuobnovené zemi.

Přestože první izraelský premiér Ben Gurion nabízel všem obyvatelům izraelské občanství, většina arabských Palestinců to odmítla. Mnozí z různých důvodů území Izraele opustili a usadili se v Jordánsku, Libanonu, Sýrii, Iráku a některých emirátech. Většina hostitelských zemí je ovšem neintegrovala, ale nechala dlouhodobě v chudobě v táborech a vyzbrojovala na boj proti Izraeli.

Hosté se odvděčili tím, že se pokusili svrhnout krále v Jordánsku a vyvolali krvavou občanskou válku v Libanonu za pomoci Sýrie. V době irácké invaze do Kuvajtu se postavili na stranu Saddáma Husajna.

Konec konců ilustrativní ukázkou dodržování dobrých vztahů je i nedávný výbuch trhavin na palestinské ambasádě v Praze. Od roku 1948 některé arabské státy neuznávají existenci Izraele, proti němuž však zároveň vedou propagandu a sponzorují různé druhy teroristických útoků. Tím samozřejmě brání řešení problému jednáním. Válka proti neexistujícímu státu není levnou záležitostí, ale petrodolarů je dost. Navíc arabská nafta umožňuje i politické vydírání evropských zemí, které se aktuálně snaží odtrhnout od ruských zdrojů. Co dodat.

Cestou islamizace

Zatímco v prvních dvaceti letech bojů proti Izraeli vedlo Palestince hnutí Fatah, které bylo zaměřeno nacionalisticky a částečně i marxisticky (s podporou především SSSR a NDR), docházelo od konce sedmdesátých let minulého století k výrazným změnám.

Díky nim převzala kontrolu nad Palestinskou komunitou v takzvaných palestinských oblastech islamistická hnutí Hizballáh a Hamás. Podařilo se jim to cestou rozšířené sociální péče dotované především ze Saúdské Arábie a Íránu. Na bojišti tak skončily mediálně až romantizované partyzánské války fedajínů s „palestýny“ na hlavách proti izraelským vojákům. Nebyly ostatně příliš úspěšné.

Nastala doba sebevražedných útočníků a raket namířených proti izraelským civilistům. Průvodním jevem se stala mediální a psychologická válka zaměřená na prezentaci arabských obětí a zkreslený výklad izraelských obranných opatření.

Typickým příkladem jsou takzvané intifády, tedy projevy dlouhodobé občanské neposlušnosti. V jejich rámci byla proti izraelským vojákům posílána mládež, která je napadala kameny, střelbou z praků a zápalnými lahvemi. Když se vojáci bránili střelbou, prezentovalo se to jako projev izraelské brutality vůči ubohým dětem.

Přitom různé ústupky Izraele vedly ke vzniku částečně nezávislých palestinských území v Gaze a na západním břehu Jordánu s vlastní politickou samosprávou, a dokonce i zahraničním zastoupením, včetně Prahy.

Zeď

Vzhledem k akcím sebevražedných útočníků nakonec Izraelci uzavřeli přechody mezi palestinskými územími a Izraelem. Za akcemi sebevražedných útočníků stáli především íránští instruktoři, kteří zároveň zahájili islamizaci palestinského hnutí. Ideologie se totiž opírá o kult mučedníků, který byl v době válek Fatahu Palestincům cizí.

Řada Palestinců přišla o práci, protože teroristé legálně přecházeli do Izraele přes uvedené přechody. Viníky byli samozřejmě zlí židi, nikoli teroristi. Přitom Izraelci museli následně dovážet pracovní síly z celého světa.

Dalším krokem se stala výstavba ochranné zdi, která měla zastavit palbu z ručních zbraní a útoky pěších teroristů proti izraelským osadám. Zcela logické opatření se stalo cílem vášnivé nepřátelské propagandy. Přitom v Evropě každý, kdo odchází z domova, zamyká, aby jeho dům či byt nenavštívil zloděj nebo nějaký násilník. Doby, kdy v českých vesnicích nezamykali domy, jsou dávno pryč. Proč asi?

Stačí připomenout i slavnou zeď v Matiční ulici. Naše republika a její občané se stali terčem nenávistného obviňování z rasismu jen proto, že chtěli minimalizovat kontakt s lidmi, kteří mnohdy postrádali základní civilizační návyky. V Británii o tom dokonce natočili urážlivý film. A vše končilo tím, že britská vláda si postavila na letišti v Praze kontrolní stanoviště, aby zabránila obětem českého rasismu cestovat tam, kde bojují za jejich lidská práva.

Rakety

První rakety dostali Palestinci někdy ve druhé polovině sedmdesátých let z SSSR. Jednalo se o přenosné horské Kaťuše a takzvané partyzánské GRADy otestované ve Vietnamu. Následně se k nim přidružily čínské raketomety s rotačními raketami ráže 106 mm. Ty lze odpalovat i bez raketometu ze země.

Mimo ilegálních dovozů probíhá v pásmu Gazy velkovýroba raket i paliva pro jejich motory. K tomu slouží hospodářská pomoc z mnoha zemí, dokonce i z Izraele. O raketových útocích by mohli vypravovat naši vojáci, kteří byli nasazeni v Iráku a Afghánistánu. Kdyby teroristé věnovali stejné nadšení nějaké smysluplné práci a místo kopání tajných odpalovacích zařízení kopali kryty pro svoje spoluobčany, vypadala by situace v Palestině jinak.

Palestincům z Gazy samozřejmě nevadí, že rakety padají i na izraelské Araby a další muslimy, kteří tvoří zhruba šestinu obyvatel Izraele. V nejhorším případě je prohlásí za hrdinné mučedníky.

Bylo by vhodné připomenout, že současná raketová střelba začala jako následek vraždy tří mladých Izraelců v palestinské osadě. Izraelská policie se ji snažila vyšetřit. Následně někdo zavraždil mladého Palestince. Rovněž tuto vraždu se snažili Izraelci objasnit, vše bez spolupráce z palestinské strany.

Následně začala raketová palba z pásma Gazy na izraelská města a vesnice. Světová média se přestala starat o vraždy a nadšeně popisují utrpení Palestinců. Dosud bylo vypáleno přes 2 000 raket. Jsou odpalovány ze škol, nemocnic, úřadů a dalších mediálně citlivých míst. Teroristé z Hamásu tak naprosto bezohledně vystavují svoje spoluobčany izraelské odvetě. A který stát by se nebránil.

Martin Koller

Diplomat a podplukovník v záloze. Vystudoval Vysokou vojenskou velitelsko-technickou školu v Martině a také Filosofickou fakultu University Karlovy. V armádě působil jako výzbrojní náčelník a také technický analytik.

V roce 1993 odešel do civilu a pracoval jako obchodní rada a charge d’affair na misi v Kuvajtu a Iráku. Později působil jako analytik na ministerstvu obrany.

Je autorem několika publikací s armádní tematikou, podílel se na založení prezentační akce české armády Bahna.

Můžeme bez nadsázky konstatovat, že Hamás nestydatě kšeftuje s krví svých spoluobčanů v boji o získání mediální podpory Evropy v psychologické válce proti Izraeli. Palestinci žijící v Gaze jej buď podporují, nebo nejsou schopni se řádění jeho ozbrojených teroristů vzepřít. Bohužel nejsou oběťmi a mučedníky izraelské armády ale islamistického terorismu. Zároveň jsou varováním pro všechny Evropany.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám