Perfekcionismus je nebezpečnou iluzí

Žijeme v soutěživé společnosti orientované na výsledky, kde úspěch je uznávanou hodnotou, a proto se snažíme být co nejlepší. Snaha o dokonalost je chvályhodná, avšak jen potud, pokud nepřeroste do chorobné podoby provázené mučivými pochybnostmi o vlastních schopnostech, které pramení z nadměrně vysokých nerealistických cílů.

Nezdravá touha po dokonalosti nám totiž nedopřává potřebné uspokojení z dobře vykonané práce a paradoxně nám tak brání v dosažení úspěchu. Ironií perfekcionismu je to, že jde o mýtus a že absolutní dokonalost ve skutečnosti neexistuje.

Člověk se může stát perfekcionistou z nejrůznějších důvodů, obvykle však vždy spojených s nedostatkem sebedůvěry. Často to začíná už chybnou výchovou, kdy rodiče utvrzují potomka v přesvědčení, že jediné, co v životě hraje roli, jsou dosažené výsledky. Sebedůvěra je spojována především s vnějším oceněním a člověk se stává nadmíru citlivým vůči názorům a kritice druhých. Jedinou obranou je pak přemrštěná snaha o vlastní dokonalost a uznání od okolního světa.

Perfekcionisté se proto nejvíce obávají vlastního selhání. Snaží se všemožně vyhnout chybám, jež považují za příznak selhání, a připravují se tím o možnost poučit se z chybných kroků. Obava ze selhání se mnohdy projevuje otálením. Časté otálení je tak jedním z prvních příznaků toho, že naše nároky na sebe sama překročily hranici reálných možností.

Dalším krédem perfekcionistů je zásada všechno nebo nic. V duchu černobílého vidění světa jsou přesvědčeni, že pokud úkol nemůže být vykonán perfektně, nemá jeho splnění smysl. Často pod různými záminkami, nejčastěji „pilování“ nepodstatných detailů, oddalují odevzdání zprávy nebo dokončení projektu, což může vést k ohrožení termínu.

Tyto vnitřní zábrany vnímat produktivitu a nutnost včasného splnění úkolu vyplývají z jejich úzkého zaměření na koncový produkt. Místo aby se zaměřili na celý proces plnění úkolu, vidí izolovaně jen samotný výsledek a v jeho jménu jsou schopni sabotovat práci druhých, která jim nepřipadá dost dokonalá.

Mnoho velkých vynálezů bylo inspirováno snahou dosáhnout něčeho dokonalejšího, jedinečného. Autoři převratných objevů se však na rozdíl od perfekcionistů nebáli dopustit chyb a riskovali i selhání, protože chápali, že absolutní dokonalost je jen iluzí.

Perfekcionisté se však odmítají spokojit s něčím, co je méně než dokonalé, a tak se v touze po dokonalosti odsuzují k neustálé nespokojenosti a z ní plynoucímu pocitu zklamání.

Jediná pozitivní věc na perfekcionismu je skutečnost, že nejde o vrozenou deformaci, ale o vypěstovanou závislost. Tak, jak jsme si perfekcionismus vypěstovali, můžeme se i naučit překonávat ochromující účinky honby za neexistujícím ideálem.