Jenže formuláře se jmény dlužníků dopravní podnik odprodává exekutorské firmě a rázem se ze sedmisetkorunové pokuty stává desetitisícová pohledávka. Roztáčí se tak kolotoč narůstajících dluhů, který může vést i k tragickým koncům.

Devatenáctiletý Denis z jedné z brněnských ubytoven kariéru černého pasažéra odstartoval ve třinácti letech, dnes už má podobných pohledávek více než sto.

Tehdy s rodinou bydlel ještě v Ostravě a v tramvaji jej načapal revizor. „Rodiče mi řekli: zahoď tu pokutu. Nevěděl jsem, co z toho vyplyne. V tom věku si člověk ještě neuvědomuje, co dělá,“ vysvětluje, proč tehdy pokutu nikdo nezaplatil. O čtyři roky později už dlužil přes sto tisíc.

Mezitím se vyučil, našel si přítelkyni a narodila se mu dcera. Nyní už dva roky bydlí v brněnském azylovém zařízení a jeho dluh z černých jízd se i s úroky a penalizací vyšplhal na půl druhého miliónu korun.

Většina exekutorovi

Sociální pracovník Blažej Ingr se s podobnými případy potýká často. V Domově na půli cesty pracuje s odchovanci dětských domovů nebo s dětmi z rozvrácených rodin.

Problém je, že děti v rodině nikdo nenaučil se k takovým problémům postavit. sociální pracovník Blažej Ingr

„Takovým lidem dokážu těžko pomoci nebo poradit, protože sám nevím, co bych na jejich místě dělal. Nesouhlasím především s náklady, které si účtují vymahačské firmy. Pro dlužníky je to likvidační a pro samotnou společnost nebezpečná záležitost. Protože z lidí, kteří mají perspektivu, se vyrábí lidi bez budoucnosti,“ říká Ingr.

Přitom po celém řízení získává samotný dopravní podnik nejméně. V pravomocném soudním řízení z desetitisícové částky činí zhruba osm tisíc odměna exekutorovi, zbylé náklady představuje soudní kolek, což je pět procent dlužné částky, tisícikorunou zpoplatněný soudní příkaz a pokuta dopravnímu podniku. "Sazby jsou stanovené ve vyhlášce ministerstva spravedlnosti,“ říká soudní exekutor Jiří Prošek. Ze samotného desetitisícového dluhu tedy může jít na účet dopravního podniku jen desetina.

Bez podpory rodiny nebo okolí lze pak podobnou situaci těžko zvládnout. „Pokud ten dospívající nemá šanci dluh splatit, hrozí, že si sáhne na život. Důležité je, aby problém alespoň zkusil řešit kupříkladu pomocí splátkových kalendářů. Dluh je jedna věc, ale život je podstatnější,“ radí psycholog z krizového centra pro mládež Petr Sakař.

Denis už se smířil s tím, že svůj dluh nikdy nesplatí. Kvůli hrozícím exekucím pracuje načerno. A protože nemá na jízdenku, jezdí také načerno. Hlavní pro něj je, aby uživil svou tříměsíční dceru.

Do smrti to nezaplatí

Zhruba dvě třetiny klientů brněnského Domova na půli cesty mají u dopravního podniku větší či menší dluh. Většina z nich nemá dostatečný měsíční příjem, soudí se s rodiči o výživné nebo pobírají sirotčí důchod.

„Problém je, že je v rodině nikdo nenaučil se k takovým problémům postavit. Myslí si, že když to po nich nikdo nechce, žádný dluh nemají. A tak v sedmnácti nebo v devatenácti, kdy k nám přijdou, mají na krku dluh, který už do smrti nemohou splatit,“ upozornil Ingr.

Dopravní podnik nezletilým černým pasažérům zašle pouze jednu upomínku. Dospělé už žádnou upomínkou neobesílá.

„Máme zkušenosti, a je tomu tak i u ostatních dopravců v ČR, že opakované upomínání není účinné,“ vysvětluje mluvčí Dopravního podniku města Brna Linda Škrancová.

„Opakovaně probíhají kampaně, které upozorňují na možné následky neplacení jízdného,“ dodala mluvčí.

Možnou cestu z bludného kruhu představuje systém oddlužení. Dlužník musí vyhlásit osobní bankrot a do pěti let splatit 30 procent procent dlužné částky. I pak ale zůstává v registru.