Článek
Trochu přeháním, zatím nemám doma zločince, co po mě jde tím nejnabroušenějším nožem (místotchán je zdatný brusič). To jen naše tříletá Alžběta prochází prvním opravdu nekompromisním obdobím vzdoru a kašle na mě zvysoka. První minimaxipuberta. Hýčkáte to, laskáte, vzděláváte, nadšením se rozplýváte, jak hezky mluví, jak hezky se druží, jak je sladká, jak je hezčí, šikovnější, chytřejší a vůbec, než mnohé ostatní děti (užíváte si iluze, jak jen to jde, vždyť máte doma malého Copperfielda), jen křidélka a vzlétnout. A aniž by to člověk přesně zachytil (píp, píp, časové znamení ohlásí první klackovatění, obalte si nervy něčím hodně izolačním), buch a nevábné podezření, že z vašeho medvídka, světe div se, kde se vzal tu se vzal, je celkem rozmazlený otrava, se jeví jako dosti zhmotnělá a hlasitá jistota.
Jistě, konkurence je konkurence, boj je boj, sestřičce je rok, rodiče se jí věnují a má spoustu privilegií. Dudlík, kočárek a vůbec. Upoutat pozornost stůj co stůj! (Nelze nevzpomenout vtipný díl The Simpsons, kdy Simpsonovic pes a kočka po narození Lízy začali panáčkovat a mluvit, aniž by si někdo všiml.) Bětka zvolila praktiky prostší, ale plně funkční.
Připočůrávání a ignorace veškerých výchovných pokusů. Slyšíš mě? Rozumíš česky? - Neslyším, jsem ohluchlá. Nerozumím, jsem z Anglie, umím jen anglicky. Okamžitě přestaň blbnout a pojď sem! - V žádném případě a nemluv na mě... Alžběto, nezlob mě nebo ti naplácám! -Tak já tě píchnu lízátkem do oka! (Cože?!!!!) Takhle něžná dokáže být naše květinka. Občas propadám skleslosti, kde udělali soudruzi z NDR chybu?
Jedna vříská v kočárku, druhá sprintuje, jen aby mi zdrhla dřív, než jí lapím a když, hodí hysterák, Hollywood hadr. Jen se všichni podívejte, jak jsem nezvladatelná, tatínek to mírně nezvládá... Takové nesebevědomí jsem měl o čarodějnickém víkendu. Máma odjela na koncert I Am X a mě si podala naše malá puberťačka, až jsem nestačil zírat. A dost. Dost bylo něhy, čert vem nenásilí, já jí fakt dám na prdel, že..., že... Pffff...