Hlavní obsah
Ve skiareálu Medvědín ve Špindlerově Mlýně můžete Lukáše a s ním i další členy SK Lajdáček potkat v zimě kdykoliv. Foto: Věra Keilová, Právo

Šestinásobný otec Lukáš Pollert učí své děti lásce k horám

Má šest dětí a jedno po druhém učí lyžovat. Olympijský vítěz ve vodním slalomu z roku 1992 se tak vrací ke sportu, s nímž kdysi začínal.

Ve skiareálu Medvědín ve Špindlerově Mlýně můžete Lukáše a s ním i další členy SK Lajdáček potkat v zimě kdykoliv. Foto: Věra Keilová, Právo
Šestinásobný otec Lukáš Pollert učí své děti lásce k horám

Ještě předtím, než se chopil pádla, brázdil sjezdovky v Krkonoších a jako starší žák vyhrál pražský přebor. Po základní škole studoval rok na lyžařském gymnáziu ve Vimperku, ale pak přišel zlom a na řadu let se upsal kanoistice. Když se mu narodily děti, chtěl, aby poznaly to, co kdysi na horách prožíval sám – adrenalin i zábavu.

„Jako kluk jsem jezdil hlavně na podnikovou chatu ČSAV v Rokytnici nad Jizerou, kde pracoval můj táta, ale teď jsme žádnou podnikovou chatu k dispozici neměli. Shodou náhod jsme se dali dohromady s některými dalšími rodiči, kteří měli stejný problém, a rozhodli se, že si nějakou horskou chalupu pronajmeme. Potřebovali jsme základnu a to se podařilo. Už několik let jezdíme na Labskou louku ve Špindlerově Mlýně, kde máme celoročně pronajatou chalupu Lajdáček. Právě tady jsme z našich dětí, kterých je dohromady už třicet, sestavili lyžařský oddíl nazvaný SK Lajdáček,“ vysvětluje Lukáš Pollert.

Nadějnou závodnicí je Lukášova nejstarší dcera, jedenáctiletá Ema.

Foto: archiv Lukáše Pollerta

Sportovní rodinný klub

SK Lajdáček na konci zimy v Herlíkovicích spolupořádal závod Mistrovství Prahy v obřím slalomu. „Zúčastnilo se ho asi 240 dětí téměř ze všech koutů republiky, ale většinu medailí získaly děti z našeho klubu, a to nás potěšilo. Proti těm, které žijí na horách trvale a mohou trénovat každý den, jsou totiž ostatní v nevýhodě,“ říká olympijský vítěz.

Jak je ale vidět, Lajdáček tento handicap hravě dohání. Lukáš Pollert a s ním i několik dalších rodičů totiž jezdili v zimě se svými dětmi a zároveň i svěřenci každý víkend. Trénovali za jakéhokoliv počasí.

„Bez toho to nejde. Když byl v sobotu závod, snažili jsme se dětem ve škole na pátek zařídit volno, abychom mohli odjet už ve čtvrtek a den před závodem ještě trénovat. Na svahu jsme byli vždycky už s první ranní lanovkou.“

Foto: Věra Keilová, Právo

Cílem není, aby tyto děti jednou zvítězily na olympiádě nebo mistrovství světa, ale jde o to naučit je lyžovat a vštípit jim disciplínu a lásku k horám.

„Od silnice jsme chodili nahoru do chaty s batohy pěšky, tam topíme dřevem atd. Přes den byl trénink a v osm večerka,“ vypráví Lukáš Pollert, který pracuje jako lékař na JIP Kardiochirurgie v pražské nemocnici v Motole.

S profesionálním trenérem

„Nemáme žádnou trenérskou třídu, ale všichni víme, že se má jezdit na hranách a že kolena a ruce patří dopředu. A protože to za těch pár let některým dětem opravdu začalo jít, deseti z nich jsme nyní z grantu zaplatili i profesionálního trenéra.“

Před několika týdny udělalo Lukášovi radost narození šestého dítěte, dcery Ley, avšak zároveň ho zarmoutila smrt jeho tatínka Emila.

Syn Jan jde také v tatínkových šlépějích, i když kdoví – možná i on jednou z lyží přesedlá na docela jiný sport.

Foto: archiv Lukáše Pollerta

„Jeho kamarádi mi píšou a vzpomínají na to, jak spolu kdysi na horách běhali od startu k cíli a my, jejich děti, jsme závodily. Takže vlastně dělám úplně to samé, co můj táta. Je to všechno jak přes kopírák.“

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků