Článek
V jednom díle si děda Potůček postěžoval, že není česnek, po kterém se tehdy na pultech slehla zem. Týden pak přicházely Lubomíru Lipskému do televize ze všech koutů republiky balíky s česnekem. Diváci se těšili, jak si zejména jeho postava tu a tam rýpne do nějakého nedostatku nebo nešvaru, a o to netrpělivěji čekali na každý další díl.
O patnáct let později se televizní šílenství opakovalo při vysílání Nemocnice na kraji města, a když v Sanitce umíral Jiří Bartoška, kolik cestujících mělo druhý den v ranních autobusech zarudlé oči!
Dnes běží na obrazovkách českých televizí hned deset původních seriálů. Ale kdo dá dohromady názvy aspoň poloviny z nich?
V hlavní roli nostalgie
„Až do devadesátých let byla v Československu jedna televize, která měla dva programy, a pokud se něco zajímavého vysílalo, byla to potrava pro celý národ. Lidé se v práci bavili, co Miloš Kopecký v Nemocnici, co Jiří Bartoška v Sanitce,“ připomíná režisér Jiří Adamec, který má na svém kontě devět televizních seriálů z doby minulé i současné. „Dnes se každý dívá na něco jiného, diváci už nemají společné zážitky. Navíc je běžná praxe, že se seriály nasazují proti sobě.“
Jako začínající lékařce jí v legendárním seriálu Jaroslava Dietla Nemocnice na kraji města (1977) pomáhali Ladislav Chudík a Miloš Kopecký (vpravo).
Dnešní třicátníci vzpomínají, jak se v dětství společně s rodiči dívali na Návštěvníky nebo Arabelu. Teď se rodina před televizí neschází, mladí spíš sedí u svého notebooku.
Není to však jen nostalgie, vzpomínky na mládí a společné prožitky, které ženou při reprízách starých seriálů grafy sledovanosti prudce nahoru.
„Uvážíme-li, že se dokážeme dívat na 90 procent toho, co se v seriálovém žánru v sedmdesátých a osmdesátých letech natočilo, a to často s diváckým úspěchem daleko převyšujícím současnou tvorbu, pak je otázka, zda v nich byl obraz doby tak pokřivený a zda vše, co v Československé televizi vzniklo, bylo špatné,“ říká Jiří Adamec, který svůj první seriál Zkoušky z dospělosti natočil v roce 1978.
Další zkušený seriálový režisér Hynek Bočan byl rovněž překvapen vysokou sledovaností letošní reprízy seriálu Druhý dech, který natočil v roce 1988. „Točili jsme to v době perestrojky, takže to mohlo být i o tom, jak se to v zemědělství dělá špatně. Postava Pepy Abrháma mluví o velkochovech jako o koncentrácích pro krávy a scenáristé tam ve spolupráci s veterináři dali i problém přidávání antibiotik do krmiva.“
V seriálu se objevilo i domácí násilí, před kterým okolí zavíralo oči. Velký divácký ohlas však měly i reprízy seriálů režimu zcela poplatné.
S Martinem Dejdarem v seriálu Zdivočelá země už prožil kus života a řádku příhod.
Když Prima před osmi lety zařadila do programu Třicet případů majora Zemana, usedal k obrazovkám milión a čtvrt diváků. Ženu za pultem s Jiřinou Švorcovou v titulní roli si při repríze v roce 2010 nenechávalo ujít 1,85 miliónu lidí. A nejsledovanějším televizním pořadem loňského léta byla Plechová kavalérie z roku 1979, Dietlův seriál o kombajnérech, který pro schematičnost roznesla na kopytech i tehdejší kritika. O jeho loňském miliónu a čtvrt diváků se většině dnešních seriálů může jen zdát.
Poležíme, požvaníme
I když se na současné seriály dívá až na výjimky mnohem méně diváků, není podle mediálního analytika Milana Krumla sledovanost jejich hlavním problémem: „Není to tak, že by dnes televize neuměly natočit divácky přitažlivý seriál. Třeba Ordinace v růžové zahradě mívá i dva milióny diváků. Chybí však žánrová pestrost. Je to dané náklady. Kdyby se třeba Plechová kavalérie točila dnes, byl by to drahý seriál: samé exteriéry, drazí herci, spousta nákladných rekvizit. Seriály před rokem 1989 se točily v jiných podmínkách, za jiné peníze, tvůrce netlačil čas jako dnes.“
Nejvyšší sledovanost má v současnosti Ordinace v růžové zahradě 2. Zleva Petr Vágner, Dana Morávková, Radim Fiala a Jan Čenský.
„Producenti šetří, seriály točí nekvalitní nekvalifikované týmy, kde mnozí neovládají své profese, ke kterým nemají potřebné vzdělání. Takže místo režisérů je točí asistenti režisérů nebo dokonce skriptka, za kamerou jsou často asistenti kamer, šetří se na štábech, na čase,“ líčí neveselou realitu režisér Jiří Adamec, který je v novém miléniu podepsán pod Pojišťovnou štěstí a Cestami domů.
Bez profesionálně zdatných zkušených realizačních týmů nemůže být podle něho projekt kvalitní: „Seriál je fabrika, herec točí scénu, aniž by věděl, co jí předchází, scénáře píše pět lidí, 150. díl píše někdo jiný, než kdo psal 149., a 145. díl je napsaný dřív než 150.
Všechno to souvisí s tím, že dnešní televize je továrna na vydělávání peněz,“ konstatuje Adamec. „V Česku přichází do televizní reklamy zhruba pět miliard korun ročně. Tyto peníze se rozdělují podle toho, kolik diváků se na kterou televizi dívá. Když byly televize tři, byly to pro každou slušné peníze, které mohly být na obrazovce vidět. Nyní se ten balík peněz rozplyne do mnoha televizních stanic, takže na pořádný program nejsou peníze a vysílací čas se vyplňuje levnými pořady. Jediný, kdo má peníze jisté ze zákona, je Česká televize - a ať si každý uváží, jak jsou na obrazovce vidět.“
Zkušený režisér Jiří Adamec má za to, že seriálová inflace brzy skončí.
Výsledkem každopádně je, že v hlavním vysílacím čase běží několik naprosto zaměnitelných vztahových seriálů. „Ve světě se v hlavním čase prakticky neobjevují, tam spíš vidíte krimiseriály, sci-fi nebo historické,“ konstatuje Milan Kruml. „Jenže detektivní řadu nenatočíte za peníze, za jaké natočíte Ordinaci. Vztahové seriály jsou levné a můžete tam snižovat náklady - především počet herců, kteří tam sedí, stojí, leží a žvaní. Proto tak vyčníval Okresní přebor, který volil úplně jiný způsob vyprávění.“
Mít komu fandit
V čem spočívá kouzlo seriálů, na které diváci nezapomínají ani po desetiletích? „Našli tam postavy, s nimiž se mohli identifikovat, měli komu fandit, o koho se bát, na koho být naštvaní. A odehrávalo se to v příbězích, jež je mohly potkat,“ soudí Jiří Adamec a dodává, že v případě Sanitky to byla i naděje, že kdyby se jim něco stalo, že jsou lidé, kteří jsou ochotni sednout do starých aut s nevyhovujícím vybavením a přijedou je zachránit. „Tu naději, že jsou lidé, kteří se chovají jako lidé, člověk potřebuje vždycky.“
„Musíte mít štěstí na látku a obsazení,“ zní lakonická odpověď Hynka Bočana. „Z průměrného scénáře se dá natočit vynikající film, ale u seriálu to nejde. Výtečný scénář je podmínkou, protože tam není na nějaké vymýšlení a diskuse čas.“
Zatímco dřív si mohli diváci seriál spojit s určitým autorem, dnes jsou seriály většinou dílem celého týmu scenáristů, který se navíc často v průběhu natáčení mění. To se musí nutně podepsat na kvalitě.
První český seriál, Dietlovi Tři chlapi v chalupě, se vysílal živě. Zleva Ladislav Trojan, Lubomír Lipský a Jan Skopeček.
Podle jednoho z nejosvědčenějších seriálových herců Josefa Abrháma jsou seriály novodobou beletrií na pokračování. „I ta bývá lepší či horší. Dřív lidé večer příběhy četli, dnes se na ně dívají. Na těch příbězích se nedá až tak moc vymyslet, jsou to neustálé variace na vztah muže a ženy: zamilování, rozchody. K tomu rodina, děti a práce. To je základ seriálů.“
Současnou seriálovou inflaci považuje Jiří Adamec za přechodný jev: „Před šesti sedmi lety se pořád točila zábava, až nastalo přesycení. Pak zase televizní kanály zaplavily reality show a teď nikoho nezajímají. Tak to bude i se seriály, zájem o ně poklesne.“
Takže až zase budete lomit rukama nad nějakým respektovaným hercem či herečkou, jak se pitvoří v trapných situacích a jalových dialozích, vězte, že to přejde. Chce to ale nějakého nového Dietla.
