Hlavní obsah

Maturanti po dvaceti letech

Právo, Markéta Mitrofanovová

Ruším zamluvený nocleh ve sklípku na jižní Moravě, protože přednost bude mít u mě jiná akce. Na server spoluzaci.cz pak vkládám tento příspěvek: „Hm, bude to pořádný útok na emoce. Když člověk vidí ty dvacet a více let staré fotky… A teď se potká se současnou realitou… Těším se, že si to užiju, jako bych sledovala nějaký film.“

Foto: archív Ester Chemijové

Autorka článku je označena kroužkem na snímku ze současnosti.

Článek

Právě jsem se totiž dozvěděla, že spolužačka z gymnázia Ester spustila akci, v jejíž uskutečnění s přibývajícím časem už sotva někdo doufal. Jenže málo platné. Dvacet let, to už je důvod k oslavě. Na rozdíl od předchozích generací máme při svolávání kolektivu, který se zčásti rozptýlil nejen po republice, ale i do ciziny, velkého pomocníka. Internet.

Na koho nemáte e-mail nebo telefon, toho se snažíte aspoň vygooglovat a chytit stopu nebo pověsíte oznámení na vymoženost moderní doby zvanou spoluzaci.cz, kterou jsem pořádně ke své škodě objevila až teď. Díky tomuto portálu můžu podle jmen i fotek zjistit, kdo absolvoval naši školu v jednom okresním městě na severní Moravě až do roku 1963. Pro přihlášení ovšem potřebuji znát jméno posledního třídního učitele.

Foto: archív Darji Zobaníkové

Foto z roku 1995

Z třiatřiceti se nás sešlo dvaadvacet. Kdo nedorazil, dal přednost rodině nebo to měl příliš daleko, dalšího se nepodařilo vypátrat. Ve dvou případech se s účastí ani nepočítalo.

I přes poměrně mladý věk má totiž naše bývalá 4. C na kontě už dvě úmrtí, obě sebevraždy. Dívka se oběsila kvůli nešťastné lásce, chlapec, který patrně trpěl psychickou poruchou, skočil pod vlak.

Vždyť jsou úplně stejní!

„Hlavně chlapi se pokaždé vytahovali, kam až to dotáhli. O ničem jiném to z jejich strany nebylo,“ zavzpomínala sedmdesátiletá známá, když jsem jí sdělila, kam se chystám.

Kolegovi fotografovi zase dodnes naskakuje husí kůže z posledního setkání, na kterém měl problém poznat bývalé spolužačky, jak moc zestárly a ztloustly. „Zato kluci byli pořád stejní,“ poznamenal s významným úsměvem, čímž mi nasadil brouka do hlavy.

Mám se během necelého měsíce, který do srazu zbývá, snažit vylepšit, abych nebyla za chudinku? Kdo ví, jak na tom budou ostatní? Dneska možnosti přece jsou – počínaje obligátním obohacením šatníku,  kadeřníkem a kosmetičkou a konče plastikou.

Mimochodem proměna poprsí bývalé spolužačky, kterou pamatujeme jako tintítko se vším všudy, vzbudila po jejím odchodu z akce vzrušenou debatu. To by v dobách našich rodičů asi také nebylo na pořadu dne.

Foto: archív Ester Chemijové

Zleva: Jana žije se třemi syny a francouzským manželem v Německu. Ester byla tak obětavá a svolala nás dohromady.

Ale zpátky k přípravám. Protože nemám čas běhat po zkrášlujících procedurách, sázím na přirozenost, která po čtyřech hodinách jízdy vlakem a ve třicetistupňovém vedru ještě víc vynikne. Taktika se mi nakonec vyplácí, jinak bych si totiž mezi ostatními připadala jako fiflena. Když se blížím k zahrádce restaurace, kde se máme potkat, chce se mi zakřičet: „Vždyť jsou všichni stejní!“ Žádný útok na emoce se v tomto směru nekoná.

Tedy, abych byla přesná, ze dvou přítomných dívek, které si pamatuji jako světlé hnědovlásky, jsou blondýnky. A jedna, která byla vždycky ostříhaná na kluka, má dlouhou hřívu. To, že vypadáme jako za starých časů a že to je senzace, si během odpoledne a večera ještě několikrát řekneme nahlas.

Komu by to nelichotilo! Mám dobrý pocit, že nikdo nechce být za hvězdu a všichni se chovají tak nějak normálně, lidsky. Včetně kluků, kteří to někam dotáhli.

Místo dětí ukazuje modelky

Náš maturitní ročník patří k prvním, který vystudoval střední školu ve svobodné společnosti, a to, jakou cestou jsme se vydali, odráží tehdejší dobu. Už v roce 1995 nebylo snadné dostat se na vysokou školu. Člověk mohl sice podat neomezený počet přihlášek, ale i tak byl přetlak značný. Soukromé instituce, které později začaly růst jako houby po dešti a zachraňovaly neúspěšné uchazeče z veřejných škol, byly tenkrát v plenkách.

Ti, kterým se přijímačky nepovedly, se vesměs vrhli na jazyky. Zvlášť děvčata se je vyrážela učit do světa, jako au-pair. A pár jich tam už zůstalo nebo po krátké zastávce doma vyrazilo za hranice znovu. Z téměř pětiny třídy se stali právníci, což také o něčem vypovídá. Kromě soudkyně a notářky si zbývající tři, všichni kluci, založili advokátní kanceláře.

O tom, že se jim daří, není pochyb. Jeden příklad za všechny. Spolužák Lukáš, který se společníky zakotvil v Ostravě, ale pobočku mají i v centru Prahy, se zaměřil na právo informačních technologií. Když se podíváte na jeho Facebook, zatočí se vám hlava z fotek, které tam najdete. Nový Zéland, Jižní Amerika, Nepál, Island, USA, Evropa…

Foto: archív Ester Chemijové

Fotky staré dvacet a více let nás přesvědčily, že jsme se příliš nezměnili. Soudkyně Adéla (vlevo) dorazila i s několikaměsíčním miminkem.

„Naučil jsem se spát šest hodin denně. Zbytek času pracuju a užívám si,“ říká bez obalu kluk, který dlouho patřil k nejmenším ve třídě. Teď už to ale neplatí. Kromě toho, že dotáhl výšku, nabral i svaly. Se svým přehledem má co říct k jakémukoli tématu.

I když je často sarkastický, necítím z něho sklony k primadonství. Na fotkách v mobilu nám sice ukazuje plejádu přítelkyň, od pohledu hotových modelek, jenže co jiného má vytáhnout, když rodinu ještě nemá?

„K manželství potřebuju dozrát,“ komentuje to s požitkářským úsměvem a ve svém telefonu vyhledá selfíčko s šéfem Pražského kulinářského institutu Romanem Vaňkem, záběr s Bobem a Bobkem na hokejovém šampionátu nebo s Davidem Vávrou v divadelním klubu.

Ale pozor, nejde o vytahování à la třídní sraz ve filmu Vrchní, prchni!, které v hlavním hrdinovi vyvolalo pocit méněcennosti. Takhle prostě žije.

S cizincem po boku

Mobilní telefon. Další novinka, kterou předchozí generace neznaly. Kdo má jenom trochu novější model, ukazuje fotky v něm. Ale důkaz, že papírová alba dosud nevymřela, přináší Jana, která po několikaletém pobytu v Anglii se svým francouzským mužem našla domov v Německu poblíž Düsseldorfu. Na gymplu by do ní asi málokdo řekl, že jako jedna z mála ze třídy bude mít tři děti. Nicméně i dneska je štíhlá a téměř bez vrásek.

Na své tři syny mluví česky, i když tvrdí, že to chce pořádnou dávku trpělivosti, protože ne pokaždé se od nich dočká reakce ve stejném jazyce. Není se co divit, vždyť od malička se dorozumívají také anglicky, německy a francouzsky.

Mezinárodních svazků tu máme koneckonců víc – jak příznačné pro dnešní dobu. Notářka Kamila se za studií v Kanadě seznámila s Mexičanem, který se za ní na sever Moravy přestěhoval. Dnes už je to pro všechny „Čenda“ a v jejich čtyřčlenné domácnosti se mluví hlavně česky.

Foto: archív Ester Chemijové

Mobily na akci posloužily nejen k prohlížení, ale i k pořizování fotek. Kdo nepřijel autem, pil v horkém dni většinou pivo.

„Tohle je moje žena z Východu,“ přichází nám s nesmělým úsměvem představit svou druhou manželku jiný spolužák, kterému se předtím nevydařil svazek s obyvatelkou francouzského Réunionu. S dívkou z ruské Ufy mají několikaměsíčního syna, kterého je potřeba kojit, proto se na srazu nezdrží dlouho. I tak ale stihne přijít na přetřes napětí v souvislosti s Ukrajinou.

Většinu z nás překvapuje, že mladá Ruska se silně proputinovskými názory si našla nový domov zrovna „na Západě“.

Ty taky žiješ v Praze?

Přestože v horkém dni pijeme z alkoholu především pivo, něco už v hlavě máme, a tak není ke konfliktu kvůli politice daleko. Dusno rozráží až Radim, který po dlouhém hledání předvede v mobilu svá sedmiletá dvojčata. Kluky. Když pak vypráví o své práci pro firmu, kde dělá ekonoma, o zahraničních výletech se svým šéfem a zájmu o motorky, člověk znovu nabývá dojmu, že nejen v Praze je blaze, jak se v odlehlejších regionech s oblibou, a často jízlivě, říká.

V hlavním městě bydlí asi pětina bývalé třídy. Těžko říct, jestli je to moc, nebo málo, ale každopádně je na našem přízvuku poznat, odkud pocházíme. „Ty taky žiješ v Praze? To je divné, že jsme se ještě nepotkaly,“ smějeme se na sebe s Jitkou, která pracuje jako účetní. Od ostatních sklízíme uznání za to, že jsme svou mluvu ani po letech nepřizpůsobily pražským poměrům. Co do počtu mají přece jenom navrch místní.

„Jednu zelenou, prosím,“ poručí si k překvapení nás všech Katka, když se s nastupující tmou rozhodujeme pro něco ostřejšího. Tahle opálená sportovkyně, která si dodneška se svou partou holek ráda zahraje volejbal, působí jako prototyp člověka, který našel štěstí, aniž by kvůli tomu musel jít světa kraj. V jedné vesnici bydlí se svým mužem, šestiletou dcerou a devítiletým synem a v druhé učí na základní škole.

Je důkazem toho, že zažívat dobrodružství a pocit naplněného života, který z ní vyzařuje, se dá i kousek od domova. V momentě, kdy se vedle ní na srazu objeví manžel, překvapeně se ho zeptá, kde nechal děti. Muž v klidu odpoví, že jsou doma a že spí.

Oba se usmívají, zatímco všechny kolem zalije vlna adrenalinu. „A co když se probudí?“ Netrvá to dlouho a v telefonu se ozve plačtivý hlásek malého Honzíka.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám