Kateřina Herčíková chce být jiná než ostatní

Kdo by čekal, že v běžném životě je stejně impulzívní, trhlá a vtipná jako v televizi, plete se. Při osobním setkání jí sice v očích svítí jiskřičky a neopouští ji úsměv na rtech, mluví však tichým hlasem, rozhodně není rozjívená a dopředu zvažuje každou svoji odpověď.

Zato divákům připravuje jiné představení. Někteří jí nemůžou přijít na jméno a když náhodou zapnou televizi na program, kde Kateřina účinkuje, okamžitě přepínají. Má však i spoustu příznivců, kterým je její "pracovní" projev sympatický a vždycky se s ní zasmějí. Ať je to, jak je, rozhodně není zaměnitelná, nesplývá.

Ačkoli hned po skončení studií na pražské herecké konzervatoři působila čtyři sezóny v plzeňském Divadle J. K. Tyla, do diváckého povědomí se zapsala až rolí Simony ze seriálu Život na zámku.

A pak se také hodně zviditelnila svým čtyřapůlletým vztahem s muzikantem Petrem Vondráčkem, o kterém Kateřina mluvila jako o své první dlouhodobé známosti. Na veřejnosti působili jako dokonalý pár, časem však začal bulvár rozebírat jeho zálety a časté pití. Nakonec se rozešli.

V té době se ale stále více začala dostávat pod kůži divákům Snídaně s Novou, kterou Kateřina moderovala do loňského září. Ve dvojici s Vítkem Havlišem byla opravdu neřízenou střelou. Ztotožnila se totiž s image naivní blbky, která se na ni přilepila, a hostům pořadu občas svým dotazem vyrazila dech. Například hláškou: Pane Hromado, a když jste předseda tý gay iniciativy, to jste taky gay?

Zapomenout také nelze na to, jak na šéfa dopraváků Stanislava Humla spustila: "Jé, pane podplukovníku, a máte rád taky jiný oslovení? Třeba že bych vám říkala Staníčku... Klidně? Tak Staníčku, děkujeme za informace... pa, brouku."

Když Kateřina se Snídaní skončila, mnozí si možná oddechli. Ne na dlouho. Vzápětí totiž začala na Nově moderovat Prásk! A jak jinak, zase si hraje na věčně vykulenou hloupoučkou rošťandu.

Myslím si, že jak věci pozvolna přicházejí, tak stejně také odcházejí. Moje image vznikla samovolně. Když jsem začínala ve Snídani s Novou, nechtěla jsem být jako ostatní moderátoři. Tohle bylo pro mě příjemné, brala jsem to spíš jako hereckou záležitost... Ale věřím, že dostanu nějaké nabídky na normální hraní. Třeba nedávno jsem natočila, byť kratičkou, povídku pro pořad To nevymyslíš.

Protože moje role byla vážná, nerozchechtaná. Prostě normální, odlišná od toho, jak působím jinde. Takže za to jsem ráda. Ale tím netvrdím, že nejsem vděčná za moderování. Je to skvělý.

Samozřejmě měla a mám dodnes. Často se třeba lidí, kteří se mnou pracují, ptám, jestli to nebylo blbý, protože mám kolikrát divný pocit. Ale ujišťují mě, že ne. Je těžké při natáčení Prásku vymýšlet legraci, aby všechno mělo pointu. Neodříkávám jenom texty, ale projevuju se i fyzicky. Takže i při natáčení procházím tím, že se stydím. Ale pokud člověk není přehnaně sebevědomý, tak to je podle mě normální. A pak mi hodně pomáhá dobře napsaný scénář.

Konkrétně?

To ale nebylo od věci a myslím, že na tom nebylo nic špatnýho. Moje otázky ve Snídani vznikaly za pochodu, prostě jsem to tak cítila, a vidíte, že doteď si na to lidi pamatují.

Nejvíc mi asi dělalo problémy se v ní udržet. Dostávala jsem od diváků hodně negativních reakcí a často jsem si říkala: Ježišmarjá, tohle nechci! Chci být normální. Ale měla jsem velkou podporu přátel a kolegů, kteří mě přesvědčovali, že pokud bych svou image opustila, byla bych jako všichni ostatní.

Do Prásku přicházejí jen kladné pohlednice a dopisy. Spíš mi teď lidi začali psát, abych jim pomohla a poslala nějakou částku peněz. To se mi předtím nestávalo.

Dopis si přečtu, ale myslím, že touhle formou se o pomoc nežádá.

Když jsem ve studiu, je to pro mě hra, zábava a v tu chvíli se bavím. A jak to vnímají ostatní lidi? Asi je to různé.

Jo. Naposledy, když jsme s Pepou Cardou točili Zlatou mříž. Vyšli jsme ven a tam čekali lidi na podpisy. Jedna slečna, která v Prásku viděla reportáž, jak tancuju u tyče, mi podávala papír a zeptala se: Paní, to opravdu tancujete u tyče? Řekla jsem jí, že ne, že to byla legrace. A ona pokračovala: A jste opravdu tak blbá? Já na to: Ano, jsem. To máte pravdu. A tím to skončilo. Jsou to takové legrační momenty.

Ty chytrý si to určitě nemyslí.

Tak určitě jsem si nenechala udělat IQ testy kvůli tomu, že mi lidi říkali, že jsem blbá. To se psalo, a není to tak. Prostě byl v Karlových Varech na soukromé právnické fakultě den otevřených dveří a my to jeli s kamarády mediálně podpořit. Nabídli mi udělat si tenhle test a je jasné, že o výsledek měli novináři zájem. Vyšla jsem takhle kladně, a jak všude říkám, abych situaci trochu shodila, že i pro mě to bylo velké překvapení.

Mám sebevědomí normální, a jestli mi ho někdo dodává, tak okolí, přátelé, rodina, můj muž. Proto si myslím, že i soukromí je velmi důležité, protože má vliv na vaši práci.

Absolutně ve všem na mě myslí, je naprosto nesobeckej. A je neskutečně hodnej, a to nejen ke mně, ale i ke svému okolí. Ve všem mi pomáhá.

Řekla bych, že by byla škoda s takovým člověkem dítě nemít. Ale není to tak, že bychom něco plánovali. Pokud se to stane, bude to hezký.

Nepřemýšlím nad tím. Je pravda, že teď se mi seběhlo nabídek víc, ale je to jenom takové období. Už jsem i zažila, že jsem měla práce malinko. Teď točím, hraju v divadle, mám svoji rubriku v rádiu. Je to super. Ale nic není věčný. Teď jsem sice dostala víc příležitostí, ale za čas bude mít víc práce zase někdo jinej. Proto říkám, že nejdůležitější je soukromí.

Líbí se mi holčičí filmy, jako je Deník princezny nebo Pravá blondýnka. Jsou to crazy filmy, jednoduchý. Tak jsem si to nějak propojila a vznikl Deník pravé brunety ... Hodně se používá označení blbá blondýna. A já jsem bruneta, ale jsem spojována s tím, že jsem blbá. Takže Deník pravé brunety je všeříkající.

Psala, na konzervatoři. Ale vydrželo mi to asi jenom rok. Když jsem se do něj po delší době podívala, bylo to legrační.

Na hodně věcí, ale ze všeho nejvíc asi na to, že jsem potkala svého muže. Že si mě vzal, a já se tak mohla stát jeho ženou.