Jana Stryková: Mám mlíko v hlavě

Před rokem jsem opravdu ještě těhotná nebyla! S rodičovstvím jsem nepočítala. Moje mateřství je čistě neplánované, ale o to radostnější.

Řekla jsem si, že to tak má být. Už mi není dvacet, tedy ani třicet, ale naštěstí mi ještě není čtyřicet, což se za chvilku taky změní. (směje se) Je to tak akorát a já jsem moc ráda, že to přišlo.

Jestli myslíte, zda mi bylo špatně, tak ani moc ne, jen trochu v prvních měsících.

Zvolnila jsem tři měsíce před porodem. Od ledna už jsem nepracovala. V mé profesi už to ani nejde. Ne na každou roli se těhotenství holt hodí. (směje se) Ledaže bych měla postavu napsanou doslova na tělo, což se nestalo. Alespoň jsem si odpočinula.

Ještě ne, mým návratem budou Letní shakespearovské slavnosti. V ostatních divadlech začnu hrát až v září.

Nemám srovnání, jsem prvorodička. Jestli se vyspím, to je relativní pojem, děti přece jen jedí po určitých hodinách. Ale že by prokřičel celou noc, to ne.

Matěj se zatím kojit nenaučil, takže vstávám já. Ale pomáhá zase v jiných věcech, na to si nemůžu stěžovat.

Přišlo mi sympatické rodit doma, ženy z mojí rodiny totiž většinou rodily velmi hladce, díky tomu jsem měla mylnou představu, že třikrát zatlačím a bude to. Naštěstí jsem se ale rozhodla pro porodnici a jsem tomu moc ráda. Jáchym se narodil v Krči, kde se sestry i doktoři chovali naprosto úžasně. Mluví se často o příšerném stavu zdravotnictví, ale já si tam opravdu nemohla na nic stěžovat a moc jim za to děkuju, starali se o nás skvěle.

Ano, měla.

Upřímně, ženy na mateřské mě donedávna spíše odpuzovaly. Ztrhané rysy, chaos a v hlavě jenom plenky. Vlastně jsem se už v těhotenství těšila, až dítě povyroste. Příroda je ale milosrdná. Kruhy pod očima, mlíko v hlavě, život od kojení ke kojení, a i tak jsem moc šťastná. A i když se často cítím vyčerpaně, jeho úsměv mi okamžitě vše vynahradí.

Vyzkoušela jsem obojí. A zjistila jsem, že se mi zdá příjemnější, ekologičtější, pro dítě přirozenější a nakonec i levnější používat ty látkové.

Se žehlením mi pomáhají babičky.

Já jsem pradědečka nepoznala, takže mu toho asi moc neřeknu. Ale snad mu jeho děda o svém otci něco povypráví. Já mu můžu leda tak zapnout rádio nebo pustit televizi.

Asi jako všichni. V dětství ho člověk slyšel na každém kroku.

Kromě toho, že se vám v březnu narodil chlapeček, se vám v zimě rodina rozrostla ještě o dalšího člena.

Ano, o fenečku francouzského buldočka Babetu. Našli jsme ji v útulku v Buštěhradě, který se specializuje na psy zachráněné z množíren. S partnerem jsme si chtěli dát společný dárek k Vánocům a pomoci nějakému pejskovi.

Babeta je taková naše válečná veteránka. Život v množírně ji dost poznamenal. Neměla žádné hygienické návyky, bála se lidí, neuměla jíst z misky a k tomu byla v hrozném stavu, polohluchá, poloslepá, zcela zdecimovaná po opakovaných podomácky dělaných císařských řezech, zcela vyčerpaná z nekonečného koloběhu rození štěňat. Prostě týrané zvíře.

Mluvím o tom tak zeširoka proto, že by si lidé měli předem rozmyslet, od koho si pejska kupují, a nepodporovat kvůli nízkým cenám štěňat týrání zvířat. Smutným faktem je, že Česká republika je, co se týká množíren, absolutní evropskou jedničkou.

Mám ji od dětství. K devátým narozeninám jsem si přes odpor rodičů vydyndala svého prvního pejska. Život se psem je svým způsobem životní styl, drží mě dodnes.

Mateřská dovolená, to je takový oxymoron. (směje se) Na druhé straně, nejvíc vyčerpává práce, která nemá smysl. A moje současné zaměstnání smysl rozhodně má. Po nějakých speciálních chvilkách pro sebe zatím netoužím.

Herectví je povolání pro lidi se specifickou inteligencí, a ne jen tou z IQ testů. Je to skupina roztodivných lidí, od super inteligentních až po ty méně. Důležitý je tu talent a ten nemá s inteligencí nic společného.

Ale jistě že v práci. A v partnerství. Herce můžete brát jako někoho, kdo permanentně jen poslouchá pokyny režiséra, nebo jako toho, kdo si z toho hraní taky něco bere. A z toho poslouchání koneckonců taky.

Tu roli původně nazkoušela Táňa Vilhelmová, já do ní jen přiskotačila, když Táňa otěhotněla. Takže takový suverén zase nejsem. Záskok zůstane vždy takovým malým dobrodružstvím.

Určitě. Asi jako každá z nás. Všechny jsme tak trochu Kateřiny i Bianky zároveň.

Máme zajímavé partnerství, protože u nás je to tak půl na půl, což je vždy tak trochu průser. (směje se) Ale o to je to zajímavější! Dobře se doplňujeme.

Na léto na Vyšehradě. Ve Studiu Dva právě zkouším komedii Patrika Hartla, který ji i režíruje. Jmenuje se Hovory o štěstí.

Umět dát životu smysl je veliké štěstí. Snažím se o ně, co mi síly stačí.

Jsem zalezlá a tam se vztekám.

Jednoznačně práce. A další povinnosti. I mytí oken je dobré! A dobrým terapeutem je taky můj pes Jonáš. Když vidím, jakou má radost ze života, když mu jenom hodím balónek, tak si často říkám, co já to tu vlastně řeším!

Jsem teď vytížená rozhodně méně než před porodem, a navíc se sestrou, která už dvě děti má, jsme alespoň začaly sdílet podobné problémy. Sblížilo nás to.

Ale ano, zrovna teď nedávno jsme měli rodinný oběd s maminkou a rodinou sestry, bylo to fajn.

Nejsem příliš ješitná, co se vaření týká. Nemám ambici stát se nejlepší kuchařkou na světě. Moje okolí to o mně ví a raduje se, když je jídlo poživatelné. Důležité je setkání.

V únosu přímo nefiguruju, ale řekněme, že jsem takový pozorovatel a glosátor celé situace.

V létě se těším na natáčení seriálu Modrava, kde hraju partnerku Matěje Dadáka, ale samozřejmě si především budu užívat rodiny a Jáchyma.