Jak se oblékala Olga Havlová

Než přišla na Hrad, oblékala se velice sportovně. Ráda nosila především džíny, svetry a blůzy. Potrpěla si na šály a šátky, které jí dodávaly na eleganci. „Kostýmy a dlouhé šaty jí byly cizí. Když jsem za ní chodila domů na Janáčkovo nábřeží, kde se scházeli disidenti, uvařila ve své oblíbené garderobě často pro deset či patnáct lidí. Byla hrozně milá ženská, taková matka pluku,“ vzpomíná majitelka salónu Yvetta Ajchlerová.

Seznámily se na její módní přehlídce, jejíž výtěžek darovala nadaci první dámy. Olga Havlová tehdy přišla do zákulisí a prohlížela si modely. Přitom říkala: Kdy už přijdou časy, ve kterých budu moct chodit zase jen v džínech a ve svetru.

„Tehdy jsme si padly do oka a začala u mě šít. Její šaty navrhovala módní návrhářka Inna Arnautová, žákyně Hany Podolské. Od té doby jsme ji oblékali na všechny státní návštěvy. Nebyla typ ženy, který by obcházel módní butiky a salóny. Nejraději by si ale od nás odnesla šaty již hotové, ovšem to při ručním šití, které vyžaduje tři zkoušky, není možné. Vždy si proto z nákresů vybrala nejjednodušší model. Nebylo to její hobby, jenže dobře věděla, že musí mít jako první dáma ručně ušité oblečení, stejně jako pan prezident. Při státních návštěvách, zejména na královských dvorech či v Bílém domě, je to nepsané pravidlo. Stejný důraz kladla na kvalitní materiály,“ prozrazuje Yvetta Ajchlerová.

Inna Arnautová znala dobře její vkus a podle něj kreslila i jednotlivé návrhy. Na zkoušky často jezdila před cestou na Hrádeček ve svých oblíbených džínech. I v nich vypadala jako dáma. Občas ale dostávala modely ze zahraničí od přátel, kteří měli opravdu vytříbený vkus.

V soukromí si nepotrpěla na náhrdelníky ani náušnice, které ji zdobily v zahraničí, stejně jako klobouky. Nikdy byste ji nepotkali v minisukni, délka šatů i sukní byla vždy pod kolena. Měla ráda decentní tlumené barvy. Chodila v béžových a hnědých odstínech. Výjimkou bylo snad jen červené a zelené sako, tehdy módní barvy. Jednou si v salónu nechala přešít skotskou sukni, kterou dostal Václav Havel a velice jí slušela.

„Vždy jako první pozdravila zákaznice a také se s nimi rozloučila. Z jedné zkoušky, po které jela opět na Hrádeček, mi mávala z auta modrým šátkem. Viděla nás jedna starší paní a říkala, vy se s ní znáte, to je hodná a milá paní prezidentová. Národ ji miloval. Každé setkání s ní byl obrovský dar,“ vrací se zpět Yvetta Ajchlerová, která se s první dámou rozloučila, nic netušíc, pár týdnů před její smrtí.

„Pozvala mě domů v době, kdy byla velmi těžce nemocná. Zdálo se mi, že je plná energie, a tak jsem jí říkala, jak vypadá dobře. Měla paruku a pohodlné oblečeni. Tvrdila, že novináři její nemoc démonizují. Šla mě doprovodit a já se radovala, že se uzdravila a je zase zpět v aktivním životě. Ona se přitom se mnou i řadou ostatní lidí, které také pozvala, měsíc před smrtí loučila.“