Nedávno se vrátila z dovolené v Dominikánské republice. Užila si ji s manželem a dcerou Annou Julií. „Bodla mě tam do ruky vosa. Naštěstí mi jedna hodná paní ze Slovenska dala kalciovou mast, která zabrala. Otok po ní hezky splasknul,“ vypráví čerstvé zážitky. Výlet dostala předčasně k významným kulatinám. A sama doufá, že do dalšího desetiletí vstoupí pravou nohou, a především bez bulváru v zádech.

Začněme jakousi rekapitulací. Vaši rodiče byli umělci: táta slavný sólový harfenista, máma zpěvačka. Přáli si, abyste šla v jejich stopách?

Táta? Ten ani náhodou! Na přijímačky na konzervatoř jsem šla vyloženě na zapřenou. Řeknu vám, byly to dva dny nerváků. Musela jsem si pečlivě ohlídat, abych ho náhodou na chodbě nepotkala. On přitom zkoušel adepty na harfu jen dvoje dveře od těch, do nichž jsem vcházela na přezkoušení já!

Prasklo to stejně. Doktor Pixa si šel zakouřit před školu a potkal tam tátova kolegu z filharmonie. Vyprávěl mu, jaký k nim před komisi přišel talent, nějaká Patrasová. Dagmar? Optal se ten druhý. Po souhlasné odpovědi se zaradoval a hned to řekl Karlíčkovi, tak říkal mému tátovi. Když jsem přišla domů já, byl vejřez. Pak dal výpověď.

Kvůli vám?

Jasně. Nakráčel za ředitelem a řekl mu, že si nepřeje, aby mě vzali. Že jinak podá výpověď. On se mu vše snažil vymluvit, marně. Přes rok tátovi trvalo, než si srovnal, že jsem do téhle branže šla. Chtěl původně pro mě nějaké slušné povolání. Třeba abych dělala sekretářku. Bál se, že se zkazím. Říkávala jsem mu, že se můžu zkazit kdekoli. I v tom slušném povolání. Když budu chtít. Že vše záleží na mně a na tom, jak mě vychoval.

A co máma, ta o všem věděla?

Ano, zařídila mi i přípravu na přijímačky. Chodívala jsem ke dvěma paním Jiřinám, ke Steimarové a Stránské, což je máma herečky Kláry Janěkové. Bylo to takové ženské spiknutí.

V seriálu Arabela si zahrála krásnou a vypočítavou princeznu Xénii.

V seriálu Arabela si zahrála krásnou a vypočítavou princeznu Xénii.

FOTO: ČTK

Váš táta nakonec učil hru na harfu dál. Objevil například Kateřinu Englichovou. Máte v okolí někoho, koho jste objevila pro svět umění vy?

Kateřinu Englichovou. Vysvětlím vám to. Já tehdy byla v Semaforu. Pan Ivan Englich byl ředitelem Divadla malých forem. Věděl, že můj táta je sólista filharmonie a pedagog. Poprosil mě, aby se podíval na jeho dceru, zda by mohla hrát na harfu. Tak jsem Kateřinu tátovi dohodila. On si poslechl, jak hraje na klavír, okoukl jí prstíčky, a řekl panu Englichovi: teď už zbývá jediný problém, sehnat harfu.

Počkejte, jak vypadá ruka harfenisty?

Asi takhle. (se smíchem ukazuje ruce) Musíte mít ohebné prsty, pružné klouby. Přesně takhle vypadají i prsty mého syna Felixe. Jenže on, blb, chce hrát na klarinet. Nejen jméno, ale i nástroj a tvrdohlavost má po tátovi. Podobně jsem ho marně nutila, aby šel studovat dirigování. Teď si jej dodělává, když už aktivně tvoří.

Vy jste na konzervatoři studovala také klavír a kytaru. Proč nakonec vyhrálo herectví?

Tady jsme u omylu, který se často objevuje. Zmíněné nástroje jsem měla jako doplňkové k hudebně-dramatickému oboru, tedy k herectví, zpěvu a tanci. Povinně jsem se každému věnovala dva roky. Dnes na ně hrávám výjimečně. Většinou když se učím novou písničku.

Ke štěstí mi stačí, když na klavír hraje dcera Anička. Na ni prostě nemám! Hraje od pěti let. Lásku k hudbě evidentně zdědila po tatínkovi, dědečkovi, babičce, pradědečkovi… Naše rodiny jsou jí posedlé. Už tatínek mého táty byl známý kapelník. Táta u něj už ve čtyřech letech hrával na bubínek. Dokonce za něj občas přebíral hudební výuku.

Jak to myslíte?

On ten můj děda byl pohodlný. Když mu žáčci hrávali, lehával v posteli. Někdy v ní usnul. A táta za něj výuku prostě převzal. Nakonec si ze všech nástrojů vybral harfu. Mě od ní ale vždy odrazoval. Říkal: Dádo, pro harfu se musíš zcela obětovat. Já ale stejně od dětství tíhla k herectví. Líbilo se mi předvádět se, tančit, být mezi lidmi. Chodila jsem do dramaťáku, lidušky, výtvarky, tančit…

Její herecké začátky jsou spojené s divadlem Semafor. Na snímku sedí na klíně zakladatele scény Jiřího Suchého.

Její herecké začátky jsou spojené s divadlem Semafor. Na snímku sedí na klíně zakladatele scény Jiřího Suchého.

FOTO: ČTK

Ve filmu jste debutovala v sedmnácti. Plakáty s vaší tváří zdobily nejeden chlapecký pokoj. Proč jste se pak rozhodla tvořit jen pro děti?

Tak zaprvé, já jsem filmovou kariéru nikdy neukončila. Neřekla jsem si: role nepřijímám. Okolnosti byly jiné. Natočila jsem velmi úspěšnou desku Pasu, pasu písničky. Dá se říci, že jsem s ní objevila díru na trhu. Do té doby se cíleně autorsky nikdo dětem nevěnoval. Že se mými hlavními diváky stanou právě ony, nějak logicky vyplynulo. Nejdřív jsem byla žížala, podle mé písničky, poté Dáda. V tomhle šuplíčku je mi zkrátka strašně dobře.

Takže šuplík velké filmové role vás neláká?

Láká a vždy lákal, ale jsem realistka. Vím, kolik je v oboru lidí, kolik je práce, že existují zmíněné šuplíky a šuplíčky… Když mi ovšem někdo roli nabídne, mně se líbí, vezmu ji ráda. V pořadech pro dospělé se tak občas objevuji.

Vaše písničky jsou spojené se známými tvůrci. Namátkou: Jiří Suchý, Zdeněk Svěrák, Michael Kocáb či Lou Fanánek Hagen. Jak jste je přesvědčila ke spolupráci?

Já jsem je k ničemu přesvědčovat nemusela. První singl, který jsem natočila, pro mě napsali Michael Kocáb a Ondřej Suchý (bratr Jiřího Suchého – pozn. red.) už v osmdesátých letech. Michael byl můj spolužák z konzervatoře, studoval o pár ročníků výš skladbu a varhany. A Ondřej? Byli jsme sousedé ze Starého Města. Pak jsme se potkávali v Semaforu, kam jsem nastoupila ve třeťáku svých studií. Postupně se stal mým dvorním textařem, spolutvůrcem pořadů. Hlavně je to můj veliký kamarád na život a na smrt.

A Lou Fanánek?

I on píše fantastické texty pro děti. Nad jeho obraty až žasnu. Ale ve vašem výčtu lidí, kteří pro mě skládali, psali texty, chybějí třeba Ivan Mládek a Jaroslav Uhlíř. S ním a s panem Svěrákem mě dala dohromady práce na pohádce Královna Koloběžka I. Ivana Mládka zas oslovil manžel. Podílel se na mém druhém cédéčku Škola zvířátek a píše pro mě pořád.

Hudebníka Michaela Kocába zná z konzervatoře. Patříval k jejím dvorním autorům, kteří tvořili skladby na cédéčka pro děti.

Hudebníka Michaela Kocába zná z konzervatoře. Patříval k jejím dvorním autorům, kteří tvořili skladby na cédéčka pro děti.

FOTO: ČTK

Zmínila jste Semafor. Přivedl vás do něj Jiří, nebo Ondřej Suchý?

Ani jeden. Dostala jsem se tam přes konkurz, o němž mi řekl Jiří Menzel při natáčení mého prvního filmu Třicet panen a Pythagoras. V Semaforu jsem hrála, velmi šťastná, dvanáct let. Odešla jsem, když se rozjela má kariéra Dády. Navíc Felix mě chtěl mít víc pro sebe, s jeho Big Bandem jsem pak jezdívala na zájezdy a zpívala. Umělecky jsem se prostě vydala jinam.

Vystupování provází krásné oblečení, vysoké boty. Vím, že máte velké problémy se zády. Jsou na vině bolestí právě podpatky?

Myslím si, že vše začalo v dětství, kdy jsem od čtyř let dělala sportovní gymnastiku a atletiku. Kostičky byly měkoučké, já je přetěžovala. Zeptáte-li se gymnastky, co ji bolí, odpoví: záda. V deseti letech mi lékaři zjistili lordózu páteře, později k ní přidali výraz hypermobilní. Laicky řečeno, vypadávala jsem ze všech žebírek. Podpatky, stání na jevišti, přejezdy auty tomu nepřidaly. Podle doktorů mám teď páteř stoleté stařenky, odshora dolů špatnou.

Už jednou jste problémy řešila operací, ta se moc nepovedla. Šla byste na zákrok znovu?

Ani náhodou! I když mi jej lékaři před časem doporučili. Po první operaci jsem skončila v kómatu. Ani mi nepomohla. Páteř mi začala sesedat, plotýnka vyhřezla na druhé straně, než byla ta operovaná. A lodičky? To víte, že je nosím. Oblíbila jsem si zdravotní modely. Na pohled se v ničem neliší od klasických, jen mají lepší podrážku, nižší podpatky.

Zpět k tvorbě pro děti. Kde se vzalo jméno pro slavnou žížalu Jůlii? Prý je po vaší tetě.

Je i není. Já jsem křtěná Dagmar Julie. Moje dcera je Julie Anna. Moje tety byly Julie a Anna. Babičky byly Aničky rovnou obě. Jsou jména, která k nám, Patrasům, Slováčkům, patří. A když napsal Ondřej Suchý písničku Chytila jsem na pasece žížalu a ta se jmenovala Jůlinka, nějak si to sedlo. Já po ní pojmenovala známou loutku. Je asi magická. Děti ji milují.

To znám. Mám doma vaši žížalu i dceru Julii.

Ježíš, vy ji máte doma?

Máme, teď děti žebroní, abych do ní dala nové baterie, aby mohla zpívat.

Vy máte dokonce tu zpívající? To je skvělé!

Hudebníka Michaela Kocába zná z konzervatoře. Patříval k jejím dvorním autorům, kteří tvořili skladby na cédéčka pro děti.

Poslední tři desetiletí hraje především nejmenším divákům.

FOTO: ČTK

Je, ale stejně jako s jinými zvukovými hračkami jsem ráda, že baterky občas dojdou. Máte vy nějakou svou skladbu, která vám leze na nervy?

Nemám, opravdu ne. Autory písniček jsem si pečlivě vybírala, což je velká záruka úspěchu i toho, že se vám neohrají. Schvalovala jsem si, kam půjde jaký text, co natočím.

Felixovi a Aničce jste uměleckou kariéru nerozmlouvala?

Nechala jsem je jít tam, kam je táhne srdce. V naší rodině se neustále muzicírovalo, hrálo. Oba odmala nasávali vůně jeviště. Jezdívali na má představení, občas si v nich zahráli. Syn si užil hlavně představení se šesti baletkami, v němž hrál Fantomase. Je rozený komik, který dokáže zvednout publikum ze sedaček, donutit ho svým výkonem k potlesku vestoje. Šikovná je i Anička. Nedokážu si představit, že by šli třeba na matematicko-fyzikální fakultu. Tady opravdu geny nemáme.

Stále platí, že chcete radši slyšet pravdu, odpustit než poslouchat milosrdné lži?

Ano. Tohle motto zdůrazňuji i dětem. Učím je, že je nutné říkat pravdu, ať se děje cokoli. A upřímně? Máma přece odpustí dětem úplně všechno.

Odpustíte i manželovi? Jak se vám čtou zprávy, které řeší jeho nevěru?

(posmutní) Co k tomu říci?

Nevím. Pravdu? Já vás znám jako hvězdu seriálu Návštěvníci, princeznu, krásku z detektivky Stopařky. Mé děti vás milují jako Dádu. Bulvár vás představuje jako ženu se sklony k závislosti na alkoholu, lécích, kterou podvádí manžel.

(povzdychne si) Musím vám říci, že ta Patrasová zachycovaná některými senzacechtivými médii rozhodně nejsem já. V posledních letech jsem „jen“ jejich vděčným objektem. Sama sebe se ptám, jak dlouho lze podobný tlak vydržet. Odpověď neznám. Jsem vyčerpaná. Já se i různých bulvárních novinářů ptala, proč po mně tak jdou. Proč mají na titulu mou fotografii, mé jméno, když se věc týká například mého partnera a jiné ženy. A víte, co mi odpověděli?

Že prodáváte jejich tituly?

Přesně. Je to masakr, je to strašné. Stále nechápu, proč mám trpět za chyby jiných. Ať se blízkým stane cokoli, texty začínají větami typu: Co ty, Dádo, na to? V médiích se objevují věty, které jsem nikdy neřekla, ani nemohla, protože nezvedám telefony. Informace se pak bez ověření předávají dál, každý si něco přimyslí… Obrany proti tomu není.

Šťastná rodina koncem 90. let.

Šťastná rodina koncem 90. let.

FOTO: archív, Právo

Zvažovala jste někdy podání žaloby za ty lživé články?

Jednou jsme ji dokonce podali. Jenže manžel ji stáhl. Nevím, zda má cenu se s někým soudit. Díky délce soudů, nejasné legislativě do vás může kdekdo beztrestně kopat. Může si vás namalovat, jak chce, přimyslet si, co chce, s čím chce. Váš skutečný život neexistuje. Bulvár o vás stvoří nějakou představu, veřejnost jí uvěří.

Že je to jinak, vědí jen blízcí, lidé, kteří vás znají. Je to kruté. Pro děti zvlášť. Ty moje se v tom potácejí odmala. Hodně pracují, snaží se prosadit svým umem. Stejně si nesou nálepku: ti protekční. Dokonce mi přišel e-mail, v němž kdosi psal, že nepředá informace bulváru o synovi, když mu zaplatím.

Zaplatila jste?

Ne. Napsala jsem mu, že jestli chce syna poškodit, riskovat, že jeho partnerka třeba potratí, jestli si vše vezme na svědomí, ať předá informace dál. Článek tehdy nevyšel.

Brzy se vám narodí druhé vnouče. Kluk, nebo holka?

Vím, ale nepovím. Nemám právo to zveřejnit. Stejně tak mladým nemluvím do toho, jak se bude dítě jmenovat. U syna jsem chtěla, aby se jmenoval po manželovi, Felix. Málokdo ví, že muž se ve skutečnosti jmenuje Antonín. Felix je jen jeho přezdívka. No a ten náš syn Felix pak syna pojmenoval Felix Antonín. Říkala jsem, že jména v naší rodině kolují. Přeji si hlavně, aby naše druhé vnouče bylo zdravé. Už se dere na svět.

Je nějaké období, které byste vymazala?

To víte, že jo. Ten poslední rok a půl života už nechci opakovat. Nejraději bych jej zcela vyškrtla, ono to nejde. Mám pocit, že teď mě život zkouší, kolik toho vlastně vydržím.

A jaká tedy jste skutečně, paní Dádo?

Normální ženská milující svou rodinu. Ráda vaří, chodí do přírody. Chtěla by častěji vyrážet ven s přáteli, ale bohužel na ně nemá kvůli práci tolik času… Ženská, která nikomu neubližuje a která se stala – ne vlastní vinou – obětí okolností.