Jediný šifrovaný deník z mnoha, které si Mácha psal, skrýval podrobný popis jeho intimních styků se snoubenkou Lori Šomkovou. Nebyl nijak šťavnatý, spíš věcný, ale ctitele Máchova kultu urážel. Vyděsila je lidská básníkova stránka (v roce 2007 vydal úplnou dešifraci deníku literární vědec Pavel Vašák v knize Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy v nakladatelství Akropolis).

Pijte, jen pijte, panno

Vztah Lori a Máchy nebyl šťastný. Šťastný ostatně nebyl ani Mácha. Na přelomu roku 1833 a 1834 se v Praze sedmnáctiletá Eleonora Šomková spolu s přítelkyní Magdalenou Forchheimovou vracela z ochotnické divadelní zkoušky. Mráz byl příšerný a zalézal děvčatům za nehty. Lori bydlela v Soukenické, a když procházely Celetnou, rozhodly se, že se staví v kavárně U Suchých. Seděl tam už Josef Kajetán Tyl, Magdalénin ženich. Uviděl, jak jsou dívky promrzlé, a objednal jim „čikuládu“. Droboučká Lori se rozhlédla a spatřila vedle Tyla asi třiadvacetiletého muže.

S úsměvem ji vybídl: „Pijte, jen pijte, panno, to vás příjemně zahřeje.“ A přítelkyně jí šeptla do ucha: „To je pan Mácha.“ Tak začal dramatický, rozporuplný vztah. Mácha (1810–1836) v něm měl od počátku navrch.

Lori byla nezkušená dcera Josefa Šomka, který se sice vyučil knihařem, ale doma lepil krabičky pro firmu Sellier a Bellot. Lori měla pět sourozenců. Mácha byl proti ní ostřílený muž. Syn majitele krupařského krámku, pokřtěný Ignác, vystudoval filozofii (tam si dal jména Karel a Hynek po obrozenském způsobu) a pokračoval na právech. Psaní se věnoval už od roku 1831.

Cestoval, hrál divadlo, maloval, rád se pobavil, četl, chodil na výlety, zvlášť do kraje okolo Bezdězu. Miloval hororové romány. Nějaké dívky už měl. A do Lori se zamiloval. I ji přitahoval svou zvláštností.

Byl to blázen

Mácha fascinoval už svým zjevem. Podle pamětníků měl středně vysokou postavu, snědý aristokratický obličej, černé oči a vlasy, vousy „obrostlou celou bradu, což nebylo zvykem“. Zvláštně se oblékal: „Proti panující módě nosil vždycky černou vestu až nahoru zapjatou, černý šátek na krku bez límců, světle šedivé pantalony.“ Jindy měl červenou čapku a plášť s červenou podšívkou. Byl to oděv výstřední a kuriózní.

Ostatně jeho současník J. B. Pichl tvrdil, že „i jeho způsoby chování svou výstředností až urážely“. Stejně zvláštní byla i jeho povaha.

Karel Sabina popsal Máchu jako geniálního podivína, kterého okolí zcela nechápe. Herec Kaška, Máchův známý, zase vzpomínal, jak jej Josef Kajetán Tyl uvedl do společnosti mladých umělců do kavárny k Červenému orlu. Seděl tam Mácha. „Sypal na mne mraky svých pohledů. A pak prohlásil: ‚Já nevím, že Tyl takové lidi mezi nás přijímá, naše pověst jimi jen trpí,‘“ zaznamenal později herec. Potom ale Mácha viděl Kašku hrát a upřímně se mu omluvil.

Na jedné straně byl Mácha vřelý a příjemný, vzápětí se mračil, byl nesnášenlivý a pánovitý. Někteří o něm rovnou prohlašovali, že je blázen.

Pravého přítele v podstatě neměl. „Velkého zalíbení ve společnosti svých druhů nenalézal,“ prohlásil o něm Karel Sabina.

Vzpomínky na něj byly rozporuplné. Pro jedny byl skromný, podle jiných „hejřil a utrácel“, propadal náladovosti. A s takovým mužem se seznámila Lori.

Líbal stehna a dále

Už od počátku známosti to neměla Lori lehké. Mácha pravidelně docházel do Šomkovy domácnosti a pomáhal otci Josefovi lepit krabičky. Ve skutečnosti mu šlo o to, být s Lori o samotě. Dívka se mu málokdy stavěla na odpor. Milovala se s ním na dvoře i v sednici a riskovala, že ji někdo z domácích uvidí. Mácha byl velmi smyslný muž a někdy se v deníku vyjadřoval až vulgárně. Miloval Lořinu nahotu.

V září 1835 si o tom zapsal: „Doma jsem ji svlékl ze šatů, vyzvedl jí sukně a díval se na ni popředu, po straně a pozadu. Líbal stehna a tak dále. Potom jsme stáli u sebe. Seděla mi nahou prdelí na klíně.“ Šifrovaný text, ve kterém Mácha líčil své fyziologické úkony, připomínal výčet účetního – přesně kdy, kolikrát a jak ji „fikal“. S erotičnem to mělo pramálo společného. Lori se někdy milencovo počínání nelíbilo, křičela, že ji to bolí, ale nebylo to nic platné.

Ona sama nebyla zrovna ztělesněním múzy. Byla prostá, jednoduchá, o poezii mnoho nevěděla. Hynek s ní mluvil většinou německy, ona jej oslovovala lieber Ignaz. Máchovi známí Lori nemilovali. Josef Kajetán Tyl rovnou prohlásil, že je Hynkovým neštěstím.

Ostatní básníci si vybírali ženy vzdělané – např. manželka F. L. Čelakovského Antonie patřila do kruhu kolem vzdělance doktora Amerlinga a jeho druhá žena Bohuslava Rajská dokonce učila. Máchova volba byla v tomto světle udivující. Ovšem shora uvedené dámy byly před svatbou panny. A to by Hynkovo libido neuspokojilo.

Přes Lořinu trpělivost vztah harmonický nebyl.

I kurvu bych si vzal

Už od začátku známosti popisoval Mácha sice svoji touhu po Lori, ale jedním dechem sděloval, že to spoutává jeho ideální vzlet. Neustále se hádali, někdy i třikrát denně. Mácha se choval jako malý kluk – byl to nedůtklivý trapič. Důvody k neshodám byly malicherné – jednou se např. pohádali, že „jsem byl mrzutý a ona se ve verkšatě smála“ (v dílně – pozn. aut.). Často jí říkal, že ji nemiluje, načež se Lori rozplakala. Jindy jí navrhl, aby spolu utekli, a když odmítla, prohlásil, že si stejně dělal legraci.

A strašně žárlil. Rozzuřil se na Lori třeba jen proto, když ji nějaký muž vzal při konverzaci za ruku. Neustále ji trýznil otázkami, zda u ní byl první. Chtěl ji ovládnout, rozkazoval jí. On rozhodoval, zda půjde do divadla nebo tančit. Z takového vztahu nebyly rodiny obou milenců nadšeny. Ostatně, Hynkova matka říkala Lori „ta ťopka“, protože byla malá. Hynek byl ale náruživý a toužil po tom, být bez výhrad milován. Zapsal si: „Odpusť jí Bůh, jestli mne klame, já ji neopustím, jestli mne jen miluje, a to se zdá, vždyť bych si i kurvu vzal, kdybych věděl, že mne má ráda.“

Lori byla ze všeho tak umořená, až naříkala, že je unglücklich (nešťastná) a chce umřít. Pátého května 1836, to už Lori zjistila, že je těhotná, jí zemřela matka. A došlo k strašnému výstupu.

Bude z toho Mefistofeles

O půlnoci, v den, kdy matka zemřela, dovlekl Hynek Lori k matčině rakvi a nad ní musila přiznat, jak to bylo s její minulostí. S pláčem nakonec řekla, že nebyla panna, ale jeden hoch jí provedl „eine Notzucht“ (násilné smilstvo). Hynek strašlivě řádil a o dítěti prohlásil: „Budeli to hoch, co se zrodí, z toho bude Mefistofeles.“ Dítě ovšem bylo jeho. Situaci s Lori proto musel řešit. Rozhodl se, že si ji vezme, i když i s ní se cítí sám. Rok 1836 byl i pro něj těžký. V dubnu vyšel jeho Máj a nebyl dobře přijat.

Prý je nečeský a nepolitický. Nikdo nemohl tušit, že právě básník Máje, když byly v roce 1939 jeho ostatky odvezeny z Litoměřic na Vyšehrad, se stane symbolem a nadějí národa.

Mácha se cítil zneuznaný. Dokončil studia a potřeboval práci. Našel ji v Litoměřicích. Koncem září 1836 se tam vypravil pěšky z Prahy, aby nastoupil jako amanuensis (koncipient) u justiciára Josefa Filipa Durase. Ubytoval se na Janských schodech. A netušil, jak málo má před sebou.

Konec dramatu

V Litoměřicích si Mácha zařizoval bydlení a Lori v Praze chystala výbavu. Na Máchův příkaz se odstěhovala k jeho rodičům, neměla opouštět byt a nesměla se stýkat se svým otcem, protože Mácha ho neměl rád a domníval se, že má na Lori špatný vliv.

V říjnu Lori porodila a 8. října byl syn Ludvík pokřtěn. Mácha měl radost. Ještě jednou uviděl svou rodinu – v noci z 15. na 16. říjen šel pěšky do Prahy, protože se dozvěděl, že je Ludvík nemocný. Lori jej uvítala slovy: „Můj bože, člověče, proč to děláš, vždyť se zabíjíš.“ Ženit se měl 8. listopadu – zaměstnavateli ovšem tvrdil, že už ženatý je.

Lori jej ještě jednou velmi rozzlobila. Šla totiž s Máchovým bratrem Michalem 26. října na faru kvůli ohláškám. Hynek se nemohl pro práci dostat do Prahy, a tak požádal bratra, aby jej zastupoval a vydával se za něho. Lori se ale před farářem podřekla a navíc se setkala se svým otcem.

Rozzuřený Hynek jí mezi jiným napsal: „Lori, proč jsi se opovážila jednat proti mému příkazu a proč jsi šla k otci? Chceš nakonec všechno pokazit? Vezmu svoje šaty a odejdu z Litoměřic. Kam? Nikdy se nedovíš, zachováš-li se ještě jednou proti mému rozkazu – rozkazu pravím – nikdy mne už nespatříš. Poroučím tedy, přísně Ti poroučím, aby ses nehnula z našeho domu.“

Nebyl to zrovna milostný předsvatební dopis. Ke konci října se Mácha necítil dobře. Byl příšerně unavený, potil se. Měl průjem, bolel ho žaludek, střeva. Dlouho se mělo za to, že Mácha zemřel na zápal plic při hašení požáru 23. října na Radobýlu. Pravda je jiná. Ještě po požáru se cítil dobře. Až později začaly bolesti. A nepolevovaly.

Navštívil jej lékař a dal mu lék pro pocení. Odmítl nabídku, aby jej zaopatřil kněz. Karel Hynek Mácha zemřel v noci z 5. na 6. listopadu na Brechdurchfall – dávení spojené s průjmem (cholerina). Byl v Litoměřicích pohřben 8. listopadu, v den, kdy se měla konat jeho svatba. Prazvláštní drama jeho milostného života bylo u konce.