Článek
Grünhut byl představitelem bratislavské ortodoxní židovské obce. Před druhou světovou válkou se mu podařilo zachránit 1350 Židů. Mezi zachráněnými byli Židé ze Slovenska, z Čech, Moravy, ale také z Maďarska a rakouského Burgenlandu.
Z jeho vzpomínek je jasné, že bratislavský obchodník začal tušit, že na Slovensku nebude pro Židy bezpečno, když v centru Bratislavy potkal členy Hlinkovy gardy s transparenty „Slovensko-Slovákům Palestina-Židákům“ a „Židé ven“. Pochodovalo jich několik tisíc.
Společně s židovskou náboženskou obcí proto začal sbírat peníze a pronajal dva parníky, Královnu Alžbětu a Cara Dušana, které měly dopravit vystěhovalce do bulharské Varny. Odtud měli pokračovat do Palestiny. Slovenské úřady tehdy židovské emigraci nebránily a 3. července 1939 mohly parníky vyrazit na plavbu z bratislavského přístavu.
Cesta trvala 83 dnů
„Počasí bylo hezké a cesta příjemná,“ píše ve svých vzpomínkách bratislavský obchodník. Sedmého července dorazily oba parníky do bulharských vod. Tam je čekal šok, když bulharské úřady nařídily návrat do Bratislavy.
Britské úřady, které spravovaly Palestinu, o další přistěhovalce ze střední Evropy nestály. Parníky zastavily na Dunaji v tzv. území nikoho. Nejistota trvala celých 36 dnů. Grünhut za ten čas dokázal vyjednat s Bulhary přesun vystěhovalců na větší nákladní loď a doplnění zásob. Nakonec se mu podařilo přesvědčit i britské úřady a židovští uprchlíci přistáli po 83 dnech v izraelské Haifě.
V budově plné esesáků
Grünhut se vrátil do Bratislavy, ale na další transporty do Palestiny už neměl prostředky. Dozvěděl se o připravovaných transportech slovenských Židů do koncentračních táborů a snažil se ukrýt hlavně mladé Židy v úkrytech a bunkrech. Dostával Židy také do Maďarska, kde v tom čase deportace neprobíhaly. Odhaduje se, že tímto způsobem se mu podařilo zachránit dalších 3000 Židů. On sám se do žádného transportu nedostal, ale v roce 1943 strávil krátký čas ve věznici v Ilavě. Nakonec odjel do Budapešti.
Po sesazení regenta Miklóse Horthyho se však k moci v Maďarsku dostala strana Šípových křížů a deportace Židů byly zahájeny i z této země. Grünhutovi zachránil život český topič Emanuel Zíma. Pracoval v budově bývalé československé ambasády v Budapešti. Tu v roce 1939 zabrali Němci. Zíma ukrýval Grünhuta ve sklepě, a i když mu nad hlavou doslova pochodovali esesáci, vydržel tam do konce války.
Po válce se Grünhut vrátil do Bratislavy, ale po komunistickém převratu v roce 1948 emigroval do Izraele. Zemřel v roce 1974 v Tel Avivu.