Anna Geislerová: Hrdiny potřebujeme pořád

Nemáme moc šancí ji poznat – je prostě součástí skupiny, jejíž členové se nebáli riskovat svoje životy ve prospěch národa. Všechno to jsou lidé, kteří svým postojem a vším, co v příběhu Anthropoidu dělají, vyjadřují svou obrovskou vnitřní sílu. Čeští hrdinové, jejich reálné předobrazy, riskovali všechno, aby pomohli vzepřít se zlu a bojovat za pravdu a svobodu, proti fašistům. Tohle je jediné, co o Lence víme, a podle mého to bohatě stačí.

Dnes víme, že Kubiš, Gabčík a další českoslovenští vojáci a jejich spolupracovníci byli hrdinové, a obdivujeme je. Jenže já si pořád představuju, že v té době možná bylo běžné, že lidé byli pevnější, precizněji ukovaní. Byli vychováni pevnou rukou, žili v souladu se svými postoji a hodnotami a pro pravdu byli ochotni riskovat. Kdysi nebyla taková benevolence a shovívavost, lidé měli pevnější charakter.

Když někdo trpěl a oni měli sílu pomoci a mohli, tak pomohli. Měli svou čest a morálku, která jim velela přidat se na stranu dobra, ne stát uprostřed nebo se zlými, ale aktivně se přidat na stranu těch slabších. To nám dnes chybí. Jsme děsně demokratičtí a rozplizlí, přecivilizovaní, zabýváme se pocity a právy delikventů a vrahů. To už je moc, to pro společnost ani pro jednotlivce není zdravé.

Vždyť jsou to Angličani, ta produkce je anglicko-francouzsko-česká, nejde o žádný Hollywood. I když je to snímek ambiciózní a do amerických kin je prodaný, nikdo neměl potřebu se podbízet divákovi. Sean Ellis nad tím příběhem přemýšlel mnoho let, a to velmi pečlivě.

Na Barrandově měl všechno polepené fotografiemi reálných, ale zmenšených modelů všech prostředí, kde se točilo. Měl figurky vojáčků a všech postav a jednotlivé scény měl rozzáběrované dávno dopředu. Jak může zaujmout diváky po celém světě? To nevím. Zajímá je vůbec, že nás někdo zradil při podpisu mnichovské smlouvy? Je to velký příběh malinké země, příběh jedné z nejzásadnějších událostí druhé světové války. Ten příběh je fascinující a odvaha parašutistů vás strhne, ať jste, odkud jste. Hrdiny potřebujeme pořád.

Pozor, já už si od toho nic neslibuju. Odvedla jsem svou práci, a jestli z toho něco bude dál, bude to prima, ale já mám odškrtnuto. To je na herectví právě to pěkný – když to bude úspěch, je to pro mě bonus, a když ne, nic strašného se neděje. Já jsem z toho už tak vytěžila hodně.

Podílela jsem se na zfilmování něčeho, co mě odjakživa zajímalo – vždyť my jsme si na vojáky jako děti pořád hráli, pořád jsme stříleli nácky. Mám tenhle silnej zážitek, a ještě jsem měla možnost potkat se na place s úžasnýma lidma.

Já a Cillian na plátně tvoříme pár těch starších a distingovanějších. On je docela introvertní a vzbuzuje hned na první pohled velký respekt, ale když se na vás takový člověk usměje, tak už ho zbožňujete napořád… Úžasné bylo, že Cillian a Jamie spolu fungovali, jako by se znali léta; vybudovali si pouto, které podle mě bude silné ještě dlouho.

Vynikající byla i kanadská herečka Charlotte Le Bon, která hraje Kubišovu dívku Marii Kovárníkovou. Ta má neuvěřitelné štěstí, že jí osud nadělil velkou krásu, inteligenci, smysl pro humor a talent – kromě hraní i fotí a maluje. Jsou to opravdu zajímaví, schopní, vnitřně svobodní lidé a jsem vděčná, že jsem dostala možnost s nimi pracovat. Stejně jako se všemi českými herci – Václavem Neužilem, Alenou Mihulovou, Romanem Zachem –, úžasným polským hercem Marcinem Dobrocinským nebo Britem Tobym Jonesem.