Článek
Někde na přechodu mezi čtyřletou a pětiletou ženou dochází dle mého pozorování k zásadní charakterové změně. Ke ztrátě ostychu. Zatímco čtyřletá dívenka se nebaví s nikým, pětiletá s kýmkoli.
„Já jsem Madlenka, kolik máš roků?“ ptá se nejnovější královna konverzace holčičky náhodně sebrané na ulici. „Pět,“ zní odpověď. Tento nesourodý soubor informací stačí k tomu, aby se z obou dívek staly kamarádky na život a na věčnost, tedy do doby, než bude mít jedna o něco víc ňuňacího plyšáka.
Zatímco přátelství metrových mužů udržuje v chodu především tablet, holčičky si povídají. Jejich hodinové rozhovory jsou přitom tak důvěrné, že se v nich vůbec neprojevuje další superschopnost, jíž pětiletá děvčátka disponují. Tou je profesionální využívání vlastní roztomilosti.
Štefan Švec
Když se malá pacientka při vstupu do ordinace zapomene a místo „dobrý den“ pozdraví „ahoj“, přítomní dospělí se v odpověď uculí. Hošík by v takové chvíli zčervenal, což je tragická neobratnost. Děvčátko situaci zmapuje, zanalyzuje na pozadí, automaticky uloží na harddisk a při každé vhodné příležitosti od té chvíle zdraví dospělé „ahoj“, protože je to roztomilé. Funguje to báječně.
Roztomilost je přitom vnější, naprosto účelová vlastnost, která nemá se skutečnou osobností předškolaček nic společného. Před časem jsem na jedné oslavě narozenin narazil na dvě královské dcerky v perfektních šatečkách, s korunkami ve vláscích. „Jak se jmenujete, princezny?“ zeptal jsem se s převahou krále nad hrobem, očekávaje v odpověď Annu a Elsu, protože Anna a Elsa jsou dneska všechny.
„MY JSME PRINCEZNY ZOMBIE,“ ozvalo se odspodu, jakoby ze samého nitra Země. V ten okamžik jsem seznal, že podstata malých holčiček je temná, nemrtvá a drsná.
