Hlavní obsah

Štefan Švec: Jé, tati, tati, vzducholoď!

Právo, Štefan Švec, SALON

Obrazy se pojmenovávají proto, abychom věděli, co neznamenají.

Foto: ČTK

Pohled do výstavy Karla Malicha v Jízdárně Pražského hradu.

Článek

Po výstavě Karla Malicha (která je k vidění v Jízdárně Pražského hradu a je mimochodem krásná) běhají o víkendech děti uměnímilovných rodičů od obrazu k obrazu, od reliéfu k reliéfu, od drátěné zachumlaniny ke drátěné zachumlanině. „Jé, tati, tati, plachetnice!“ volají, „Co je tam napsáno? Jak se to jmenuje?“ Uměnímilovný rodič důstojně přistoupí k cedulce a čte: Kompozice IV. „Jé, tati, tati, tlusťoch s brejlema!“ volají děti, čímž nechtěně urazí několik kolemjdoucích, a tak rodič urychleně znovu přistoupí k cedulce a čte: Krajina.

Nechci tím vůbec říct, že Karel Malich neumí nazývat svá díla. Naopak, vedle všech těch Bez názvu a Černý reliéf II. má i obrazy pojmenované jako Sestupuji z kameneckého kopce a za mnou na severní obloze neznámý zdroj energie. Obecně po světě existuje spousta výtvarných děl, ze kterých teprve jejich jméno dělá umění. Nicméně návštěva výstavy, která alespoň často probíhá jako volný těkavý pohyb od cedulky k cedulce, je pro mě čím dál víc míjení se samotným smyslem výtvarna.

Říci, že vizuální umění a literatura používají různé jazyky, je banální. Z jednoho jazyka se přeci vždycky dá aspoň částečně překládat do druhého. Jenže s výtvarnem a literaturou je to spíš tak, jako by se báseň v jednom jazyce dala přeložit do tisíce různých básní v tom druhém (a naopak). Většina dobrých výtvarných děl může mít spoustu názvů a všechny budou přesné. Myslím si, že malíři často pojmenovávají své věci jenom proto, aby byl jednou jakž takž pořádek v aukčním katalogu.

Foto: Petr Horník, Právo

Kritik Štefan Švec

Možná by stálo za to, pomíjet na výstavách cedulky. Aspoň občas. Tvořit si vlastní názvy jako děti. Ty děti, které u vrcholu výstavy Karla Malicha, plastiky Lidsko-kosmická soulož, volají na své velké vševědoucí vzory: „Jé, tati, tati,

vzducholoď! Jak se to jmenuje?“ Tu uměnímilovný rodič oprávněně odpoví: „Eee, děti, to opravdu není důležité.“

Reklama

Související témata:

Související články

Štefan Švec: Vnoučata nás budou mít za tupce

Tak schválně: Ve kterých obdobích uplynulého století byla tahle země úspěšná? Myslím, že automaticky, přímo z meziuší se vám na jazyk vykutálí dvě: první...

Štefan Švec: Proč umělci natahují ruce

Proč má stát podporovat některým lidem jejich ujetého koníčka? Po nedávné demonstraci za podporu živé kultury se na to ptal kdekdo v našich papírových luzích...

Štefan Švec: Svoboda nedělat nic

Zblbli jsme z účelnosti. Všechno, co děláme, musí mít nějaký smysl, cíl a měřitelný výsledek. Právě proto jsou naše výsledky tak chabé.

Výběr článků

Načítám