Článek
Také server Goodreads.com, na němž čtenáři a čtenářky hodnotí knihy, přetéká reakcemi popisujícími, jak moc lidé u románu pláčou – jako by to bylo nezpochybnitelné potvrzení jeho kvality. Možná však, že jde o něco jiného, možná se dotyční popisem svých silných emocionálních reakcí neubezpečují o kvalitách knihy, ale o svých vlastních: brečel jsem u toho, takže vidíte, že nejsem špatný člověk – ještě se dokážu dojmout.
Malý život, který si vysloužil vesměs pozitivní recenze ve velkých západních médiích a byl nominován na Man Bookerovu cenu, vypráví o čtyřech přátelích z New Yorku, přičemž se hlavní pozornost zaměřuje především na Judea, nadaného muže, který si s sebou do dospělosti nese silná, nepromlčitelná traumata z dětství.
Jednou z důležitých linek románu je jeho vztah s nejbližším přítelem Willemem. Jejich vzájemné pouto se nehodí do žádné ze společensky vymezených kategorií, a přitom je silné, autentické a pro oba zcela zásadní. Willem se snaží Judeovi v různých směrech pomoct, ale zjišťuje, že člověka nelze jednoduše „opravit“, jako by šlo o porouchaný stroj. A jak postavy stárnou, dochází jim, že si žádnou velkou opravu nelze slibovat ani od přibývajícího věku, získaných vědomostí či nabytých zkušeností. Určitou úlevu lze najít pouze v přátelských vazbách; na otázku po smyslu života odpovídá Willem, že je to především snaha dělat své přátele šťastnými.
Malý život zároveň do velké míry opomíjí vnější svět – nedozvíme se tu o žádných velkých dějinných událostech. Postavy užívají mobily i internet, ale nemluví o 11. září, válce v Iráku, ekonomické krizi ani o hnutí Occupy Wall Street; vše zaplňuje jen jejich vnitřní svět a pouta, která si mezi sebou vytvářejí. Tento obrat od vnějšího k vnitřnímu můžeme chápat jako přesvědčení, že pokud lze doufat ve štěstí, může nám ho přinést, byť krátkodobě, pouze náš soukromý svět. Všechno to, co děláme směrem ven a co se kolem nás děje, je jen jakousi kulisou pro náš emoční život, který jediný je ten ryzí a podstatný.
Ve veřejných diskusích s autorkou se občas řeší otázka, proč jsou její hrdinové tak talentovaní a privilegovaní, přičemž někteří namítají, že je taková hustota úspěchu na jednu skupinku přátel nereálná. Proč žádný z nich neřeší existenční problémy? Hanya Yanagihara na to odpovídá, že chtěla docílit určité kombinace realistického románu s pohádkou. To proto všechny ty zářné kariéry a ocenění… Nic z toho však nedokáže vyvážit Judeův problém se sebepřijetím, který se vine celou knihou a jehož kořeny čtenáři postupně odkrývají. Malý život nemá ambice říct něco obecnějšího k současné střední americké generaci a jejím prohrám, jeho cíle jsou jiné.
Toto autorčino rozhodnutí je samozřejmě zcela legitimní, avšak i připomínky ohledně přehlížení současnosti mají v jejích debatách s americkými čtenáři své místo. Nejsou zlobně smeteny se stolu jako nesmysl snažící se diktovat, o čem by se mělo psát. Yanagihara říká, že si je tohoto přehlížení vědoma, a neobviňuje tázající, že nechápou principy literatury. Musím říct, že mi ve srovnání s kontextem českých literárních diskusí přišel tento přístup osvěžující.
Na již zmiňovaném serveru Goodreads.com čtenářské recenze Malého života (je jich přes patnáct tisíc, což je méně než u Harryho Pottera a více než u Bible) zajímavě oscilují od nadšených po znechucené. Těch kladných je mnohonásobně víc, několik lidí zde ale vyjadřuje rozčarování z toho, jak je Malý život vyděračský, nafouknutý, repetitivní a kýčovitý.
Dá se chápat, proč některé čtenáře kniha odpuzuje. Yanagihara nenabízí žádný únik a důkladně popisuje odstíny bolesti a psychického i fyzického utrpení, kterými Jude prochází. Před jejím líčením se nedá uhnout.
„Jedna z věcí, které jsem chtěla v této knize dokázat, bylo stvořit takového protagonistu, kterému prostě už nikdy nebude lépe,“ píše autorka v textu Jak jsem napsala svůj román publikovaném na serveru Vuture.com. V tomto nenaplněném očekávání, že se přece jednou všechno zlepší, je dost možná hlavní síla Malého života. Z klasické struktury vyprávění jsme totiž zvyklí, že se hrdina či hrdinka po mnohých zkouškách a utrpení vrátí silnější a zocelenější. Životy Judea a jeho přátel však v sobě nemají zakódovaný žádný úlevný vzorec slibující vykoupení. Spisovatelka nedává čtenářům na výběr a pevně jim drží hlavy u popisů toho, jak se situace, i přes drobné záchvěvy naděje, zhoršuje.
Ano, je to do jisté míry repetitivní a někdy snad i vyděračské, ale taky z toho jde strach. A zároveň člověk nedokáže necítit respekt před vyprávěním, které se obejde beze všech berliček v podobě zcizování a ironizování a cílí pouze na čtenářovu zvědavost, obavy, slzy. V této logice pak román nenabízí ani různé varianty interpretací. Ty samozřejmě v rámci opozičního čtení existují, ale poselství a záměr knihy jsou poměrně jednoznačné a několikrát deklarované; pravda je ve světě knihy jen jedna.
Malý život tak může být přes svou ostrost a neuhýbavost paradoxně dílem, jehož oblíbenost vyrůstá z toho, že je v něm všechno jasné a komfortní. Není tu prostor pro věci nezodpovězené či nedořečené. Přesto by bylo zkratkovité označovat knihu za kýč nebo kalkul s emocemi. Je to román silný jako uragán, rozkošatělý a bohatý. I pro mě osobně šlo o jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků za dlouhou dobu.
Tak velký úspěch knihy, která je postavena na obrácení se dovnitř, do soukromého světa postav, může v současné neklidné Americe působit jako paradox. Anebo možná ne – možná jde o určitou bázlivost a snahu ujistit se, že i ve světě plném příliš velkých a hrozivých výzev existují sféry, do nichž se můžeme – tak jako hrdinové románu – uchýlit. Otázka, kterou však Malý život neřeší, je samozřejmě to, na jak dlouho.
Hanya Yanagihara
Hanya Yanagihara Malý život
Hanya Yanagihara Malý život Přeložila Petra Diestlerová.
Odeon
Hanya Yanagihara: Malý život
