Článek
Jenže napsat o Tání v první řadě znamená vyjasnit si, co to vlastně ta ženská literatura je, co si do ní já i vy promítáme a jestli Spitové třeba neprokážu medvědí službu, když napíšu, že je to autorka, na kterou čtenářky už dlouho čekaly. Protože ženská literatura? Ale prosím vás! Jděte (někam)! Copak nestačí dělit knížky na dobré a špatné? Domnívám se, že ne.
Nestačí, protože ženské a mužské nejsou kategorie kvality, ale úhelné kameny naprosto odlišných životních prostorů, vymezení dvou hracích polí na možná stejnou hru, ale podle jiných pravidel, ne lehčích, ne těžších, prostě jiných, a tahle pravidla, a především herní zážitky jsou navzájem nepřenosné – a není to ani stížnost, ani apel za změnu. Naopak: mně to přijde naprosto fantastické! A od autorek a autorů vlastně chci především, aby mi dokázali zprostředkovat svůj autonomní, odkrytý, prožitý ženský/mužský příběh až k úplně nejzazší hranici toho, co pro ně osobně znamená být ženou nebo mužem.
Čili k tomu přestat se osypávat při pojmu ženské psaní by úplně stačilo naplnit ho nezatíženým, novým významem.
Čtrnáctiletá Eva vyrůstá v nefunkční rodině v zastrčené vlámské vesnici. Její matka pije a alkohol ukrývá v kurníku, kam tajně nosí kupovaná vajíčka, aby měla proč se tam jít dvakrát třikrát za den podívat. Evin otec v úvodní scéně ukazuje dceři, že si ke stropu dílny pověsil oprátku, a cestou z práce na kraji vesnice sesedá z kola a radši ho vede, aby nemusel být tak brzo doma. Eva má bratra a sestru. Vztahy v rodině nejsou nepřátelské, ale… Co by pro tebe bylo horší? Kdyby umřel pes, nebo táta? – Ačkoli mi to přišlo hrozné vůči psovi, který spolu s námi dělal, co mohl, aby mámu potěšil, řekla jsem „táta“. Mohla jsem si díky tomu být jistá, že dostane aspoň jeden hlas.
Nejlepšími Evinými kamarády jsou tlustý Laurens z řeznictví a oblíbený hajzlík Pim, se kterými chodí do třídy a i po škole s nimi tráví většinu času. Tihle tři mušketýři jsou jeden za všechny a všichni za jednoho – než se do vesnice přestěhuje o rok starší krasavice Elisa s koněm Hvězdičkou a srostlým obočím, znamením chladnokrevné, totální pubertální destrukce.
Další nesmysl, který se týká ženského psaní, je, že si autorky chtějí hlavně odehrát ty emoce a těla tam mají jenom proto, že nejdou odložit v šatně. Sorry jako – jestli jedno z pohlaví na tělo nemůže zapomenout, i kdyby nakrásně chtělo, jsou to ženy. A Lize Spitová zkoumá tělesnost zaujatě a poctivě: Dívám se na krev. Mám ji všude, na kalhotách, mezi roztaženými stehny, je i na prkýnku. Když si uvědomím, jakou mám tělesnou teplotu, udělá se mi špatně. – Ale jestli se chci jít koupat, musím se beztak naučit zavádět si tampon.
Ženská tělesnost je jiná než mužská, je měkká, vláčná, syrovější, hladová a plná tekutin. Najdete ji třeba ve Vegetariánce korejské autorky Han Kang nebo v básních Jany Orlové. Tím, že psala jako žena, Lize Spitová darovala čtenářkám něco unikátního – přístupový kód, možnost naprostého a okamžitého napojení přes tělesnou zkušenost. Třeba jste to samy nezažily, ale všechno to znáte, proudí to do vás nějakými společně sdílenými kanály kdovíodkud, někdy se smějete a často je to tak naléhavé čtení, že ani nemůžete dýchat. Muži mají do románu samozřejmě přístup taky, dokazuje to jeho fantastický úspěch, Tání se jenom v Belgii prodalo přes sto padesát tisíc exemplářů a v přípravě je film. Zajímalo by mě, kde se text dotýká jich, a to bez ironie a podceňování.
Můžeme být navzájem sebevíc empatičtí a empatické, ale některé věci té druhé party si stejně dokážeme představit jen zhruba. Ženy třeba ranní erekci. Naopak závěrečnou scénu, v níž figuruje oblečená Elisa, nahá Eva, její dva bývalí kamarádi a sázecí kolík, potažmo násada od lopaty, si čtenáři asi prožijí trochu jinak než čtenářky.
V jednom rozhovoru Spitová uvedla, že její redaktor musel při prvním čtení knihu několikrát odložit a vážně přemítal, jestli toto mohou vydat. „Ale já si vůbec nemyslím, že bych zašla moc daleko,“ divila se autorka. Ani já si to nemyslím. Naturalismus Tání je nutný a funkční, syrové scény nejsou nechutné, ale věcně popisné, a i když to opravdu není humoristický román, najdete snad na každé stránce fantasticky vtipnou pasáž. Spitové je třicet, má celý autorský život před sebou. Už teď se těším na její další knížku.
Lize Spitová
Lize Spitová Tání
Lize Spitová Tání Přeložila Adéla Elbel
Host
Lize Spitová: Tání
