Hlavní obsah
Allen Ginsberg jako král Majálesu Foto: archív nakladatelství Labyrint/reprodukce z knihy (ČTK)

Když věci měly důstojnost. Jan Šícha nad knihou Příběhy věcí

Redakce nakladatelství Labyrint sídlí v centru Prahy, kousek od Emauzského kláštera. Petra Nováková je historička umění a loni v redakci Labyrintu trávila řadu měsíců v roli editorky vizuální encyklopedie Příběhy věcí. 100 artefaktů za posledních 100 let. Koordinovala pětačtyřicet autorek a autorů (včetně mé osoby). Někteří psali odborně, jiní osobně.

Allen Ginsberg jako král Majálesu Foto: archív nakladatelství Labyrint/reprodukce z knihy (ČTK)
Když věci měly důstojnost. Jan Šícha nad knihou Příběhy věcí

Než stihnu položit první otázku, sama udává směr rozhovoru: „Novináři se mě často ptají, kterou věc z knihy mám nejraději. Na podobné otázky se mi velmi těžce reaguje, protože automaticky navádějí k odpovědím na ryze emoční úrovni. Ale má úloha v tomto projektu byla přesně opačná. Odpovídám jim, že jsem seznam artefaktů sestavovala zcela racionálně, snažila jsem se nepodléhat nostalgii či melancholii. Efekt jé, to si pamatuju je vítán, ale není účelem knihy. Nejde o emoce, ale o to, aby věci byly schopny nést svědectví. Aby přiblížily společenské fenomény a historické události.“

Nováková vysvětluje, že vybírala věci tak, aby vytvářely síť asociací, které nejsou povrchní a dávají návod, jak popsat minulou dobu. Chce vzbudit zájem, aby si lidé věci a informace aktivně dohledávali. Editorce nevadí, když čtenáři najdou mezery, ani když někomu připadá, že existují zajímavější artefakty než třeba tenisky Allena Ginsberga.

„Netvrdím, že naše stovka je tou správnou a vyčerpávající diagnózou minulosti. Naopak, jde často o jakousi mentální provokaci, která snad čtenáře donutí zamyslet se nad minulostí jinak.“ Lidé se prý mají pídit po mezerách a sami si je zaplňovat, nebát se polemizovat, rozvířit debatu. A hlavně – ptát se po příbězích věcí, se kterými se sami setkávají.

Majitel nakladatelství Labyrint Joachim Dvořák editorku knihy doplňuje: „Věděli jsme, že některé historické okamžiky by v knize neměly chybět, a hledali jsme způsob, jak je odvyprávět. Třeba srpnovou okupaci z roku 1968 interpretujeme skrz tranzistorové rádio. Lidé se z něho dozvídali základní informace, než se okupantům podařilo zničit svobodné vysílání Československého rozhlasu. Proto je na fotografiích z těch dnů v ulicích vidět tolik lidí s tranzistoráky v ruce a u ucha.“

Předmluvu ke knize napsal Andrew Lass, profesor kulturní antropologie působící v USA. Narodil se v New Yorku a jako dvouletý se dostal do Československa, když tu jeho otec po válce začal pracovat pro americkou nadaci. Rodina v Praze uvízla, než byla na počátku sedmdesátých let donucena k vystěhování z republiky. Mladý Andrew se stýkal s českými surrealisty, filmaři a krom jiného v roce 1965 provázel Ginsberga při jeho legendární návštěvě Prahy. A o jeho teniskách a o tom, jak se stal Ginsberg králem Majálesu, také napsal jednu z kapitol.

Nakladatele Dvořáka se ptám na grafické zpracování publikace.

„Stáli jsme před dost obtížným úkolem. Některé věci z knihy už neexistují, k některým jsou pouze dobové fotografie, k něčemu se dochovaly jen náčrty nebo skici. Některé artefakty jsme nechali profesionálně nafotit, něco jsme objevili v soukromých archívech nebo koupili z různých institucí. Nakonec jsme oslovili talentovaného grafika Martina Hůlu; vystupuje pod několika pseudonymy, působí jako hudební skladatel a rapper, miluje punkovou estetiku, ale současně upravuje i časopis pro seniory Vital nebo je podepsán pod velkou monografií grafika a výtvarníka Zdeňka Seydla. Potřeboval jsem pracovitého člověka, který se nesesype, když se dozví, kolik na to má času. Z více než tisícovky reprodukcí nejrůznější kvality musel vybrat a atraktivně složit vizuální linku jednotlivých hesel, aby kniha měla svůj rytmus a zároveň jako celek držela pohromadě. Nezhroutil se. Odlišné reprodukce zklidnil barevnými rastry a výsledná grafická podoba rozehrává vzpomínku například na zlatá šedesátá léta. Kniha funguje textově i vizuálně jako dobře sehraný orchestr.“

Ptám se, jestli Příběhy věcí půjdou udělat i z 21. století. Dvořák si myslí, že ne, protože naše století už není stoletím věcí, ale pocitů a vzpomínky budou existovat jen virtuálně, v mobilu, na disku počítače, v cloudu. Dnešní mladí lidé nemají místo, kde by věci hromadili. Nováková nesouhlasí. Člověk má nevykořenitelnou tendenci obklopovat se věcmi… Oba se ale shodnou, že kdyby knihu sestavoval sociální antropolog, sběratel či archeolog, výběr bude jiný. Stejná věc v různých autorských podáních může také vyznít úplně odlišně. Podle editorky Novákové je zajímavé sledovat, kdo z autorů používá institucionalizovaný pohled nebo stylovou analýzu, a kdo má optiku spisovatele či očitého svědka.

Vzpomínky na svět před globalizací postupně blednou. Stále víc se stěhujeme do mobilního telefonu. Věci, které používáme, jsou často sestrojeny tak, aby jen o málo přežily záruční dobu. Ztratily důstojnost. Kdo by si budoval vztah k něčemu, co za chvíli zahodí? A věci, které se dochovaly?

Joachim Dvořák o nich říká: „Lidé občas doma v krabici po příbuzných nebo na půdě na chalupě najdou nějakou věc a vyhodí ji, protože k ní neznají příběh. Neví, jak by mohla být součástí rodinné historie. Proto nás těší, že jsme mohli touto knihou nabídnout hned sto příběhů, nejenom o věcech ikonických, ale i o těch obyčejných, a že tím někoho můžeme inspirovat k vlastnímu průzkumu.“

Petra Nováková (ed.)
Příběhy věcí
100 artefaktů za posledních 100 let

Labyrint

Petra Nováková (ed.): Příběhy věcí. 100 artefaktů za posledních 100 let

Foto: archív nakladatelství Labyrint

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků