Dokumentarista Bohdan Bláhovec: Je to v prdeli, nepovedlo se to!

Byl vyděšený, protože v něm vypadá jako despota a diktátor. Chvíli tam byla nějaká ambice snímek stáhnout, ale nakonec pochopil, že by mu tím pouze udělal reklamu. Navíc média pak vytvořila legendu, že Michal Mertl očekával PR zdarma a byl napálen. Myslím, že ta věc nebyla takhle složitá – on je srdcař, který tomu projektu na 125 procent věří, a zároveň ještě není úplně uznaný světem velkých šelem ze showbyznysu typu Michala Davida. Pořád cítí vděk, že s nimi může spolupracovat, protože si přijde jako malá ryba. Takže kromě nějakého kalkulu u něj fungovala i čistá radost z toho, že se mu někdo s kamerou bude věnovat.

Některé byly hodně ostré… Jsem nešťastný z komentářů, kterými lidé Michala Mertla pranýřují. On není strůjcem všeho problematického, co ve filmu vidíme, i když se to může zdát. Pouze reprezentuje svět, který naše společnost každý den legitimizuje. Nevymyslel ho, nevyrábí, jen naplňuje něco, co visí ve vzduchu. Je v pozici člověka, jehož projekt zastřešují lidé, kteří u nás mají pozici skoro národních ikon – ať je to Karel Gott, nebo Michal David – a kteří jsou několik desetiletí úspěšní ve svém oboru. On díky tomu žil v představě, že dělá vše správně, když mu to posvěcují takové celebrity. Z filmu byl nakonec vyděšený i proto, že si uvědomil své chyby.

Považuju ji za mentální morfium. Nepohrdám jí, protože jde dělat dobře, a chápu, proč ji lidé potřebují. Pomáhá jim obrušovat ostré hrany světa a vytváří iluzi, že život je snesitelnější, než ve skutečnosti je.

I v předchozích filmech mě zajímala témata, která jsou na první pohled banální a nezajímavá, ale týkají se každodennosti, v níž žijeme. Beru vlastně každý svůj snímek jako dobrodružství. Až postupně se o vybraném tématu dozvídám víc. Sice přicházím s nějakým názorem, ale časem musím nutně konfrontovat svůj předpoklad či předsudek s realitou. I proto vlastně dělám dokument. Je pro mě zážitkem, že si nemůžu být do poslední chvíle ničím jistý. To mě proměňuje, překvapuje.

Rychlost, s jakou otupíte, když se ocitnete v uzavřeném prostředí, které má svá pravidla. Co vás v prvním okamžiku šokuje, to vás po půl roce šokovat přestává, stává se to denním chlebem. Díky zkušenostem z natáčení filmů jsem začal víc přemýšlet o svých uzavřených společnostech, o svém modu fungování. Největším překvapením pro mě bylo, že se vlastně chovám hodně podobně jako postavy ze Show!, jen v jiném prostředí, ve filmařském. V principu jsem ale stejnou akvarijní rybou jako kterýkoli jiný hráč té hry.

Samotného by mě to u mých dokumentů nenapadlo. Ale když nad tím zauvažuju, máte částečně pravdu. Ano, do určité míry je společnost otupělá. Pro hodně lidí už mohou fungovat jen filmy v kategorii bizár. Stal se z ní fenomén dnešní doby a internetové generace zejména. Lidi se rádi dívají na ponížení druhých a na debilitu. Debilita se stává jednou z nejsdílenějších zábav, třeba na Facebooku. Když je něco absurdní, stupidní, taková freak show, má to velkou sledovanost. Já se snažím freak show nedělat, za vším zkouším hledat nějakou citlivost.

V Plzni, odkud pocházím, se konal jeden večer klasické slam poetry, kdy lidé čtou své předem napsané básně. Kamarádi mě vyhecovali, abych se taky zúčastnil. Jenže já tam z nějakého důvodu přišel v přesvědčení, že se jedná o soutěž v poetické improvizaci, a tak jsem k ní taky přistoupil. A tímhle mým omylem se v Čechách náhodně založila úplně nová tradice, která ve světě nemá obdoby. Mě tenhle omyl velmi baví a slam poetry je pro mě dodnes nejživějším, nejaktuálnějším kanálem, kterým se můžu vyjadřovat. Já si ji nevymyslel, já ji měl v sobě. Je pěkné, když vám do života přistane disciplína, která jste jenom vy. Mně dává pocit svobody, je to terapie, mám rád pobyt na pódiu. Navíc organizuju workshopy a lidi svou improvizační metodu učím, či spíše sleduji, jak na ni reagují sami za sebe.

Slam poetry v mém provedení je živá věc a performativní poezie. Text nedáváte na papír, ale sám se stáváte textem, který říkáte. I vaše tělo je v tu chvíli jeho součástí. Mě celý život baví zkoumat klišé. Uvědomuju si, že vizuálně spadám do nějaké kategorie. Velmi rád, provokativně, v rámci poetry slamů, přiznávám, jak vypadá moje tělo v momentě, kdy říkám vlastní text. Cynismus, který tam vnímáte, je v tom, že mě baví kopat do stereotypů, miluju nekorektní humor a dobře se mi v něm žije. Když si děláte legraci z toho, kam vás společnost může zařadit, děláte si legraci ze stupidity. Nedává moc smysl řvát: „Podívejte, jsem jiný!“ Mně připadá mnohem snazší křičet s nadhledem: „Ano, jsem kripl!“ Podle mě je nutné být k sobě i ke svému okolí permanentně upřímný. Já jsem prostě na nic jiného lepšího nepřišel. A důležité je nelhat. Kdybych o sobě říkal, že jsem člověk, který nekulhá, byl bych lhář.

Pracuju na filmu o tom, jak se má rodná Plzeň stává „evropským městem kultury“. Tématem by mělo být, jak se rodí idea a jestli je možné ideu draze zaplacenou z evropských peněz naplnit. V mém pojetí jde o takovou svého druhu dokumentární inspekci, jestli je čas se do Plzně vrátit, nebo ne. Zároveň bych chtěl, aby to byl film o spolupráci nějakého územního celku a také o tom, jak se žije lidem na jednom prostoru a jestli jim ten projekt někdo ukradne.

Ano, tady není. Anebo možná je – ten můj. To bude jedna z dějových linií. Příběh mě jako Plzeňana, který musel z Plzně odejít, aby mohl dělat to, co dělá. A teď se jde podívat, jestli se v ní jeho optikou dá žít. To je možná příběh. Téma je pro mě přitažlivé i proto, že chápu situaci ohledně projektu evropského města kultury analogicky k mnoha jiným velkým projektům, do nichž přitékají evropské peníze. Mě tady přitom zajímá úplně jednoduchá věc, a to jestli opět dojde k českému tuneloidnímu nešvaru, že si parta kamarádů mezi sebou rozdělí zakázky a ve finále postaví jen další naleštěnou Potěmkinovu vesnici, nebo se opravdu povede vytvořit něco, co přetrvá.

Já bych si u své generace přál větší nekompromisnost. I když mám pocit, že dozrává. Podle mě to znamená nebýt spokojený s tou revolucí a cestou, kterou nám předšlapali rodiče. S veškerou láskou vůči nim je nutno říct nahlas: Je to v prdeli, nepovedlo se to!

V rámci svých aktuálních potřeb nějak vyjdu. Otázka je, jak dlouho to lze vydržet, pokud zároveň chcete, aby vaše práce byla skutečně dobrá. Není to o zbohatnutí, je to o životě z měsíce na měsíc, ale byl bych idiot, kdybych si stěžoval. I Show! jsme ve finále všichni dotovali ze svých kapes. Je to paradox, protože ten film byl úspěšný, ale tím jediným, co se z něj vrátilo, je lidská odezva. Naštěstí fungují státní fondy a případná spolupráce s veřejnoprávní televizí. Momentálně jsem jedním z režisérů jejího cyklu Kmeny, což je volná adaptace knihy Vladimíra 518 o subkulturách. Na mě vyšly český rapový kmen a český gotický kmen. To mě teď pohlcuje nejvíc, točíme každý den. Je to pro mě jak obživa, tak radost, protože zaplatím nájem a zároveň mám pocit smysluplného sdělení.

Na to se nedá takhle odpovědět. Mnoho z nich svým způsobem mainstream představovat začíná. Mě fascinuje ta obecná lidská potřeba vytvářet tlupu, která přijme své kódy a pravidla. Děláme to do určité míry všichni, je to jakoby součástí lidské přirozenosti a přitom tomu nikdo moc nerozumí. Zároveň je důležité podotknout, že v Česku se subkultury překrývají a propojují. Způsobem života je mi většina těch, které natáčím, velmi sympatická. Rozumím jim.