Kromě předloňského vydání tří vašich starších próz s několika miniaturami vám od roku 2000 nevyšla kniha. Píšete jen scénáře. Proč?

Psát a tvořit by se mělo z potřeby něco říct, něco sdělit. Musí to být tak silné, že to člověk musí udělat, nemůže kvůli tomu spát, pohádá se se ženou… Tohle je pro mě tvorba. Tohle bylo pro mě psaní. Nutnost něco sdělit. Nutnost komunikovat. Napsal jsem patnáct knížek a všecko, co jsem říct musel a chtěl a potřeboval, tam doufám je. Uvědomil jsem si, že jako spisovatel už nemám co říct a vlastně už ani nic říkat nechci.

Navíc jsem zjistil, že mí čtenáři jsou mrtví. Buď obrazně, nebo doslova. A próza brzy umře taky, protože ji nahrazují a nahradí příběhy v jiných médiích a jiná média. A důvod další – na přehlceném trhu nemůžu konkurovat kuchařkám, celebritám a kuchařkám celebrit.

Potom jsem taky pochopil, že to, co je na dvou stech stranách textu, se dá sdělit v devadesáti minutách filmu, a to stejně intenzivně. Scénář pro mě byla nová disciplína, kterou jsem se začal asi před deseti lety učit. Pro autora může být magické, když jeho papírové figury najednou oživnou, chodí, mluví a může si s nimi dát po natáčení pivo. Konečně když scénář přečtou všichni, co o tom rozhodují, plus herci a štáb, je to docela slušný počet čtenářů.

A ještě tohle. Pamatuju si, když Vladimír Körner kdysi kdesi vysvětloval, proč rezignuje na psaní prózy. Použil tam slogan: Mlčící spisovatel – to je síla. Moc tomu sice dodnes nerozumím, ale zní to hodně dobře. Takže to bude taky pravda.

Já vlastně občas něco napíšu. Třeba večer dám dvě stránky. Jdu spát s pocitem, že je to skvělé. Ráno se probudím a položím si otázku: Koho to, kurva, zajímá? Odpovím si a ten skvělý včerejší text smažu.

Zdeněk Zapletal

Zdeněk Zapletal

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Napsal jste před lety povídku Láska ve Zlíně, kde jste ironicky polemizoval s charakteristikou od Baťova životopisce z roku 1932, že láska ve Zlíně je střízlivá a praktická jako všechno v tomto městě. Sám se celý život chováte nepříliš prakticky, milujete nestřízlivě. Jaká je podle vás láska ve Zlíně doopravdy?

Pokud je láska střízlivá a praktická, není to láska, ale účelový vztah. Láska musí člověka spálit na prach, obrátit mu život naruby. Pak je to opravdová láska. A všude je samozřejmě stejná. Dokonce i ve Zlíně, ve městě, kde pokud nevystartujete na semaforech už na oranžovou, nervózní, upracovaní manažeři vás zastřelí.

A s tou mou nepraktičností je to tak, že jsem se hodně dlouho řídil sloganem Henryho Millera: Prachy, nebo koule. Obojí mít nemůžeš. Většinou jsem volil koule. Šel jsem na volnou nohu, když mí spolužáci privatizovali lékárny a finančně se zajistili na celý život. V roce 1990 jsem odmítl ředitelské a další vedoucí posty ve veřejných organizacích a institucích. Já vůl jsem se nechtěl stát ani šéfem policie. Ve volbách jsem kandidoval do České národní rady jen proto, abych Občanské fórum podpořil svým tehdy známým jménem. Odmítl jsem se finančně účastnit jakési transakce související s privatizací, na které bych nejspíš vydělal tak půlku fabriky. A s nepraktičností jsem pokračoval i dál, v různých televizích. Psal jsem kritiky na filmy panáčků, kteří rozhodovali o tom, jestli mi přijmou scénář, nebo ne. A byl jsem tak blbý, že jsem je nechválil.

Litujete?

Nestěžuju si. Je to pryč. Každá zkušenost je úspěch. Dokonce když to takhle shrnu, připadá mi to komické. Nechápu jenom, že jsem potřeboval dostat až tolikrát do držky, abych se konečně poučil, že pravda, upřímnost a skromnost se nenosí. A koule jsou ti k ničemu, když v noci nespíš a představuješ si, jak se chodbou plíží exekutoři a šustí samolepkama.

Našel jste recept, jak se změnit?

Ne že bych nechtěl, ale prostě to nejde. Nedokážu to. Párkrát jsem se dostal do veselé, asertivní a pozitivní seriálové party, ale oni to prostě vždycky nějak poznali, že mezi ně nepatřím, a vyeliminovali mě. Ať píšu, co píšu, vždycky se to nějak zvrtne. Napsal jsem jednu opravdu velmi veselou prózu. Jmenuje se Popík a nikdy nevyšla. Když si ji před časem přečetla má kamarádka, řekla mi, že je to vtipné, že se fakt hodně nasmála a pobavila, ale že je to přesto všechno nějak depresivní. Takže s vlohou pro psaní srágor nebo srandovních depresivek se asi člověk už rodí, nebo je k tomu vychovaný. Tím jsme si vlastně dokázali, že ten Millerův slogan až tak moc nefunguje. Většinou je to dáno a není co volit. Buď máš koule, nebo kuličky smotané z tisícovek.

Spolupracujete teď s režisérem Robertem Sedláčkem. Jak jste se sešli a co vás spojuje?

Momentálně mu dělám pomocného režiséra. Není to tvůrčí profese, ale filmařská a pěkná. Taky jsem dělal klapku. Baví mě být na place. Životy a příběhy jsou tam zkoncentrované do několika natáčecích dnů.

Robert za mnou přijel někdy před jedenácti lety. Točil nějaký dokument a já jsem si tam zahrál pamětníka. Tenkrát mi řekl, že by chtěl natočit hraný film a jestli s ním do toho půjdu. Byl jsem dostatečně šílený na to, abych řekl, že jo. Napsali jsme celovečerák Češi. Nikdo ho nechtěl. Říkali, že Robert ještě nic nenatočil, tak prý je to těžké. Takže jsme z toho udělali dvanáctidílný seriál. Taky ho nechtěli. Argumentovali tím, že když Robert nenatočil žádný film, nemá zkušenosti na seriál.

Potom jsem s Robertem psal celovečerák Kurva, táto. Bohužel ani tohle nebylo natočeno. Možná jsme si mezitím švihli ještě nějaké další projekty, které nikdo nechtěl. Už si nepamatuju. Pak jsme se jednou opili a pohádali. Dva roky jsem s ním nemluvil. A on se mnou taky ne.

Když se měl točit televizní film Sráči podle mého scénáře, přišel jsem na to, že nikdo jiný ho nenatočí líp než Sedláček, protože mi rozumí a zná mě a ví, co a jak myslím, a já znám zase jeho a vím, jak co myslí. Napsal jsem mu velmi vulgární SMS a nabídl mu, jestli to chce točit. On mi odepsal velmi vulgární SMS, abych mu to poslal. Tak jsme to natočili.

Od té doby jsem pro něj napsal scénář na celovečerák Půlnoční běžci, který uděláme hned, jak producent sežene papouchy, a děláme společně i na několika dalších věcech. On dospěl, já jsem zesenilněl. Prostě si spolu rozumíme. Když jeden začne větu, ten druhý ji může dokončit. Jak jsme oba nedávno konstatovali, pracovat s tím druhým je radost.

Zdeněk Zapletal

Zdeněk Zapletal

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Robert Sedláček v osmdesátých letech chodil teprve do základní školy. To je naprosto jiná generační zkušenost než ta vaše. Co vás spojuje?

Už jsem řekl, že jsme velmi podobně fungující a smýšlející osoby. Oba máme stejnou zkušenost kluků z provinčního města, oba známe jeho lesk a bídu. To nás určitě poznamenalo a určitě nás to taky spojuje. A přesto, že současný Zlín zrovna moc nemusíme, to město asi svým způsobem potřebujeme. Možná kvůli kořenům. Ledaže bychom ho potřebovali kvůli něčemu úplně jinému.

Román Půlnoční běžci je o osmdesátých letech. Film o nich bude taky?

Ne, je to aktuální současnost o aktuálních půlnočních běžcích. Odehrává se to celé ve Zlíně, kde by se to mělo taky točit. Schmitzer, Polívka, Bartoška… Dalo by se říct, že je to velmi volné pokračování těch původních Půlnočních běžců.

Jste o pětadvacet let starší než jejich autor. Zlín se kdysi za kratší dobu změnil z vesnice v průmyslové město expandující do celého světa. Teď město nerostlo, jen se změnilo: přibyla univerzita a zanikla jedna z největších továren v Česku. Změnili se lidi?

Určitě. Všecko a všichni se neustále měníme. Panta rhei. V tom už zmiňovaném scénáři je jedna pasáž… Polívka se svou prastarou matičkou a se svou přítelkyní stojí nad Zlínem, dívají se na město a Bolek říká: „Dřív jsem měl pocit, že tohle město je moje. Ne, že mi patří, ale že já patřím k němu… Ale už to není pravda…“

Tak to je naprosto přesný pocit, který z města mám. Parky prořídly. Z města nadobro zmizela poezie. Zůstal jen šedivý šum. Ale možná je to jen dojem starého chlapa, co by si měl zajít k ušaři. Lidé jsou jiní úplně všude. To prapůvodní, základní se ale nemění – vztahy a osudové životní události. O tom se píše a točí. Stejná dramata se odvíjejí pořád znovu dokola. Mění se jen kulisy a kostýmy aktérů. Hej hou.

Vidíte osmdesátá léta pořád stejně?

Samozřejmě ne. Určitě se tenkrát děly prasárny. Nevinní lidi bručeli v base. Nesměli jsme jezdit do Ameriky navštěvovat „vrahy z Wall Streetu“. V obchodě U Gábů měli jen dva druhy piva. Ale já jsem byl mladý, krásný, úspěšný a populární písař. Všechno se mi dařilo. Jak bych na tu dobu mohl vzpomínat špatně?

Psal jsem tehdy o tom, co jsem viděl, co jsem znal, co jsem žil, o tom, co mě obklopovalo. Popsal jsem, jak žijí lidé v konkrétní době, jak přežívají, jak se dokážou přizpůsobit podmínkám, na co se těší, o čem sní, jak dokážou obejít zákazy a profitovat z negativ. Nechtěl jsem nikoho a nic primárně kritizovat, jen bavit sebe a čtenáře. Psal jsem pravdu podle sebe. Spousta lidí v tom viděla kritiku režimu. Pokud to ale kritika byla, nesměřovala přímo na jeho komoru. Takový hrdina jsem nebyl. Politika mě nikdy nezajímala. Ani jsem nechtěl střílet do černého. Spoléhal jsem a spoléhám na to, že čtenář nebo divák zapojí mozek a představivost a hraje tu hru se mnou.